Plochoklásek ozdobný (Chasmanthium latifolium) je vytrvalá okrasná tráva pěstovaná pro tvar klásků. Ve starší literatuře se objevuje pod jménem Uniola latifolia. V sortimentu trav je nezvyklá dvěma znaky: širokým listem, který připomíná spíš bambus než trávu, a plochými, do stran zmáčknutými klásky.
Trs je vzpřímený, volný a mírně rozvolněný, tvořený tenkými stébly. Listy jsou pro trávu neobvykle široké, kopinaté, svěže zelené, uspořádané po celé délce stébla, nikoli jen u báze. Díky tomu působí porost hustěji a plněji než u trav s úzkými přízemními listy a dá se použít i jako plošná výplň.
Klásky jsou hlavní ozdobou. Jsou ploché, do stran zmáčknuté, dlouhé dva až čtyři centimetry a složené z překrývajících se plev; tvarem připomínají oves nebo drobné rybky. Visí jednotlivě na velmi tenkých stopkách v rozvolněných latách nad olistěním, takže se rozkývají i při slabém vánku a rostlina je v zahradě v neustálém pohybu.
Barva klásků se během sezony mění. Zpočátku jsou svěže zelené, koncem léta přecházejí do slámové a v podzimním období do měděné a bronzové. Zbarvení drží přes zimu a suchý trs zůstává vzpřímený, takže rostlina má strukturní hodnotu i v mrazu.
Výška se pohybuje mezi padesáti a devadesáti centimetry podle úrodnosti a vlhkosti stanoviště, šířka trsu dosahuje po několika letech čtyřiceti až šedesáti centimetrů. Ve výsadbě se počítá se sponem padesáti centimetrů, tedy zhruba čtyřmi rostlinami na metr čtvereční.
Sezonní průběh je posunutý do druhé poloviny roku. Tráva raší pozdě, obvykle až v květnu, plný objem má v červenci, klásky nasazuje od července a strukturní hodnota vrcholí na podzim a v zimě.
Stanoviště vyhovuje slunné i polostinné, což plochoklásek odlišuje od většiny okrasných trav, které bez plného slunce poléhají. V polostínu je olistění sytější a rostlina lépe snáší letní horko; v hlubokém stínu trs řídne.
Půda má být humózní, rovnoměrně vlhká až vlhčí a propustná. Na suchém a chudém stanovišti zůstává rostlina nízká a klásky jsou drobné; sucho jí nevyhovuje. Reakci půdy snáší v širokém rozmezí.
Mrazuvzdornost je vysoká a rostlina přezimuje bez ochrany. Suchá nadzemní část se ponechává přes zimu jako ozdoba a jako ochrana kořenového krčku; seřezává se v předjaří, obvykle v březnu, nízko nad zemí před rašením nové hmoty.
Za příznivých podmínek se rostlina sama vysévá a v okolí trsu se objevují semenáče. Nejde o agresivní šíření, ale je vhodné s ním počítat; včasné odebrání odkvetlých lat samovýsevu předejde a zároveň poskytne materiál do suchých vazeb.
Množení se dělá dělením trsu v předjaří nebo výsevem. Omlazení dělením se dělá zhruba po čtyřech až pěti letech, kdy střed prořídne.
V zahradě se používá do smíšených trvalkových záhonů, do polostinných výsadeb pod řídké koruny stromů, do přírodně laděných kompozic a do nádob. Kombinuje se s bohyškami, kapradinami, dlužichami a podzimními hvězdnicemi. Klásky patří k nejoblíbenějším materiálům do suchých vazeb a řežou se ve fázi, kdy jsou ještě pevné.
Druh pochází z východní části Severní Ameriky, z lesních okrajů, břehů řek a vlhkých strží od Pensylvánie po Texas a Floridu; právě lesní původ vysvětluje jeho snášenlivost k polostínu, která je mezi okrasnými trávami vzácná. Rodové jméno Chasmanthium je složeno z řeckých slov pro rozevřený a květ. Anglické lidové jméno northern sea oats, tedy severní mořský oves, odkazuje na podobnost klásků s ovsem a na příbuznost s pobřežní trávou rodu Uniola, ke kterému byl druh dříve řazen. V evropských zahradách se rozšířil až v posledních desetiletích s nástupem přírodně laděných výsadeb.