Plesnivec alpský (Leontopodium alpinum) je nízká vytrvalá bylina z čeledi hvězdnicovitých, doma ve vysokých pohořích Evropy - v Pyrenejích, Jurách, Alpách, Apeninách, Karpatech a na Balkáně. Roste tam na vápencových a dolomitových sutích, ve skalních štěrbinách a na alpínských trávnících, v Alpách až do zhruba tří tisíc metrů. V novějším pojetí se řadí jako Leontopodium nivale subsp. alpinum, starší jméno Leontopodium alpinum však zůstává v sortimentu i v literatuře běžné.
Rostlina vyrůstá z krátkého oddenku a tvoří nízkou přízemní růžici s nevětvenou lodyhou. Listy jsou čárkovité až úzce kopisťovité, celokrajné, v růžici i střídavě na lodyze, a celé - stejně jako stonek - hustě pokryté šedobílou plstí z propletených chlupů. Plst není jen okrasa: rozptyluje ultrafialové záření a omezuje výpar, čímž rostlině umožňuje přežít v exponovaných vysokohorských polohách.
Vrcholové listeny jsou u plesnivce přeměněné v nejnápadnější znak celé rostliny. Rozkládají se hvězdicovitě kolem skupiny drobných úborů, jsou hustě bíle plstnaté a podle počtu a délky tvoří jednoduchou nebo dvojitou hvězdu o průměru několika centimetrů. Vlastní úbory jsou nenápadné, čtyři až šest milimetrů široké, se žlutobílými trubkovitými květy; to, co běžně platí za květ plesnivce, jsou tedy ve skutečnosti listeny. Kvetení připadá v horách na červen až září, v zahradní kultuře nejčastěji na červenec a srpen. Plodem je nažka s chmýrem. Odkvetlé hvězdy si tvar i barvu drží dlouho a dobře schnou do suchých vazeb.
Stanovištěm je plné slunce a otevřená, vzdušná poloha. Půda má být hrubě propustná, štěrkovitá až písčitá, chudá na živiny a zásaditá až neutrální; vápnitý podklad odpovídá přirozenému stanovišti. Rozhodující je drenáž a hlavně sucho v zimě - mráz rostlině nevadí, odolnost se uvádí na úrovni -20 až -15 °C, hyne však v mokré, ulehlé půdě pod tající vrstvou sněhu. Krycí vrstva hrubého štěrku kolem krčku odvádí vodu a omezuje hnilobu. V živné zahradní zemině rostlina bují, plst řídne a stříbřitý tón i hustota chlupů slábnou, takže hvězdy jsou zelenavé a měkké; chudá půda dává menší, ale výrazněji plstnaté rostliny.
Plesnivec je v zahradě krátkověký, obvykle vydrží jen několik let. Sám se ale na vhodném stanovišti vysévá, a výsadba se tak udržuje z vlastních semenáčů; standardním způsobem množení je právě výsev. Choroby ani škůdci ho běžně netrápí, zvláštní řez nepotřebuje.
Výška se pohybuje kolem pěti až třiceti centimetrů; v přírodě bývají rostliny nízké, zatímco v kultuře na vydatnější půdě vytahují stonek i ke čtyřiceti centimetrům. Právě odtud pocházejí rozdílné údaje školek. Šířka trsu odpovídá zhruba patnácti až třiceti centimetrům, rostlina se rozrůstá pomalu a plné velikosti dosahuje za dva až pět let.
Použití má plesnivec v prvé řadě ve skalce, v korýtkách a alpinech, na suchých zídkách, ve vyvýšených záhonech a ve štěrkových partiích, tedy všude tam, kde se dá zajistit ostrá drenáž a plné slunce. Hodí se i do nádob, pokud mají dostatečný odtok, a do lemů nízkých výsadeb. Jako sousedi vyhovují rostliny se stejnými nároky: lomikámeny, netřesky, rozchodníky, hvozdíky, mateřídoušky nebo nízké zvonky. Stříbřitá barva funguje jako kontrast k tmavým kamenům a k sytě kvetoucím skalničkám. Sbírat plesnivec v horách nelze - v Rakousku, Německu, Švýcarsku, Itálii, Slovinsku, Polsku i na Slovensku je zákonem chráněný, takže zahradní rostliny pocházejí výhradně z výsevu ve školkách.
Rodové jméno Leontopodium pochází z řeckého leontopodion, lví tlapka, podle tvaru hvězdice plstnatých listenů. Německé Edelweiss spojuje slova edel, ušlechtilý, a weiß, bílý. Symbolem alpinismu a horských zemí se rostlina stala v 19. století; k její popularitě přispěla i příhoda z roku 1856, kdy císař František Josef I. utrhl plesnivec pro císařovnu Alžbětu. Rakousko-uherská armáda ji přijala jako odznak horských jednotek a v obměnách se drží v evropských vojenských symbolech dodnes. V České republice plesnivec alpský přirozeně neroste; na několika místech, například na Klínovci, Boubíně nebo na hřbitově v Rejvízu, byl vysazen člověkem.