Plaménka latnatá 'Blue Boy' (Phlox paniculata 'Blue Boy') je vytrvalá letní trvalka z historického anglického šlechtění, uvedená v roce 1949. Patří ke skupině odrůd, kterým se říká modré, ačkoli skutečně modrý pigment plaménky nemají; jde o barvu, která se mění podle intenzity a teploty světla.
Trs je vzpřímený a hustý, tvořený pevnými, málo větvenými stonky s vstřícnými, kopinatými, tmavě zelenými listy. Rostlina roste vzhůru bez potřeby opory, pokud stojí na dostatečně živné půdě a není přehuštěná ani zastíněná sousedy.
Květenství tvoří široké, klenuté laty na koncích stonků. Jednotlivé květy jsou pěticípé, ploché, o průměru zhruba dvou a půl centimetru, s výrazně světlejším, téměř bílým středem a jemným tmavším fialovým žilkováním. Základní tón je modrofialový až levandulový.
Barevný posun je hlavní znak odrůdy. V přímém poledním slunci vypadá květ levandulově růžově, k večeru, za oblačna a ve stínu přechází do měkké šedomodré. Rozdíl je natolik zřetelný, že fotografie téže rostliny z rána a z podvečera působí jako dva různé kultivary.
Doba květu připadá na červenec až září, s vrcholem v druhé polovině léta. Květy vydávají sladkou vůni, silnější k večeru, a jsou vyhledávané motýly, včelami a nočními lišaji. Po odkvětu se zakládají drobné tobolky se semeny; potomstvo ze samovýsevu není barevně stálé a bývá sytěji růžové.
Sezonní průběh je pozdní. Rostlina raší až v druhé polovině dubna, dlouho buduje listovou hmotu a vrcholí v době, kdy jarní trvalky dávno odkvetly. Právě proto je plaménka jedním z opěrných bodů letního záhonu a nese barvu v období, které bývá jinak chudé.
Stanoviště vyhovuje slunné až mírně polostinné, s dobrým prouděním vzduchu kolem trsu. V úplném stínu stonky vytahují, naklánějí se a kvetení je řídké; v příliš horkém a suchém místě naopak předčasně zasychá spodní olistění.
Půda má být hluboká, živná, humózní a stále čerstvě vlhká. Sucho v době nasazování květenství je nejčastější příčinou slabého kvetení; plaménky patří mezi trvalky s vysokou spotřebou vody a živin, takže chudá písčitá půda jim nevyhovuje.
Hlavním zdravotním rizikem je padlí, které se projevuje bělavým povlakem na listech v druhé polovině léta a rychle se šíří v porostu bez proudění vzduchu. Riziko snižuje dostatečný odstup mezi rostlinami, prosvětlení trsu odstraněním části stonků na jaře a zálivka ke kořeni místo na list.
Konečná velikost je devadesát až sto deset centimetrů výšky při šířce šedesáti až osmdesáti centimetrů; na velmi živné půdě rostlina přesahuje sto dvacet centimetrů. Trs se rozrůstá pozvolna a po třech až čtyřech letech středem řídne, takže dělení je součástí běžné údržby.
Praktickým omezením je pozdní rašení. Na jaře zůstává místo po plaménce dlouho prázdné, což řeší sousedství jarních cibulovin nebo nízkých trvalek, které vrcholí dřív. Stejný důvod vede k opatrnosti při jarním kypření záhonu, protože pupeny jsou v té době ještě těsně pod povrchem.
V zahradě patří plaménka do smíšených letních záhonů, do venkovských výsadeb, k plotům a zdem i do řezu, kde vydrží ve váze několik dní. Modrolevandulový tón se snáší s bílými a světle žlutými partnery, s ozdobnými travami, třapatkami, sápou a čechravou. Ve večerním záhonu, kde se barva posouvá do modři, funguje odrůda nejvýrazněji.
Odrůdu vyšlechtil britský zahradní architekt a šlechtitel Bertram Hanmer Bunbury Symons-Jeune a do obchodu ji uvedl v roce 1949; část pramenů udává rok 1948. Symons-Jeune se proslavil skalkami a kamennými zahradami, zásadní stopu ale zanechal právě v plaménkách, u kterých systematicky pracoval na rozšíření barevné škály. 'Blue Boy' byla jednou z prvních odrůd, u nichž se o modré barvě vůbec dalo mluvit; do té doby tvořily sortiment tóny růžové, červené, bílé a fialové. Jméno je proto spíš přáním než popisem: modrá se objeví až ve chvíli, kdy světlo zeslábne. Odrůda se v sortimentu drží více než sedmdesát let, což je u plamének nezvyklé.