Pivoňka koprolistá (Paeonia tenuifolia) je nízká, dlouhověká bylinná pivoňka z čeledi pivoňkovitých, doma ve stepích jihovýchodní Evropy, na Ukrajině, v jižním Rusku, na Balkáně, v Turecku a na Kavkaze. V přírodě roste na suchých travnatých svazích a v lesostepích a v řadě zemí patří k ohroženým a chráněným druhům. Ve střední Evropě se pěstuje jako sbírková a skalničková trvalka a mezi pivoňkami zaujímá zvláštní postavení díky listu.
Nápadné jsou právě listy. Čepel je mnohonásobně dělená na velmi úzké, téměř nitkovité úkrojky, takže celý trs připomíná kopr nebo fenykl; odtud pochází české i latinské jméno druhu. Olistění je sytě zelené, měkké a husté a rostlina díky němu působí jemně i mimo dobu květu. Trs je pravidelný, polokulovitý, drží tvar a nerozpadá se ani po dešti.
Květy jsou jednoduché, miskovité, šest až osm centimetrů široké, sytě vínově až tmavě karmínově červené, s výrazným středem zlatožlutých tyčinek. Vyrůstají jednotlivě na koncích lodyh, těsně nad olistěním, takže trs vypadá, jako by květy seděly přímo na jehličí. Kvetení nastupuje velmi brzy, na přelomu dubna a května, tedy o několik týdnů dříve než u zahradních pivoněk, a trvá zhruba deset dnů až dva týdny. Po odkvětu dozrávají hvězdicovitě uspořádané měchýřky s velkými lesklými semeny. Semena klíčí nad povrchem půdy na světle, což je mezi pivoňkami výjimka.
Sezónní průběh je pro stepní rostlinu typický a v zahradě překvapivý: po odkvětu a dozrání semen olistění v průběhu léta žloutne a rostlina zatahuje. Do konce července nebo v srpnu po ní na povrchu nezůstane nic. Nejde o poruchu, ale o přizpůsobení suchému a horkému stepnímu létu, kdy rostlina přečkává v silných dužnatých kořenech. Na jaře raší velmi brzy, často už v březnu, a mladé výhony jsou zprvu načervenalé.
Stanovištěm je plné slunce, nejlépe teplé a jižně orientované místo. Půda má být propustná, hlinitopísčitá až kamenitá, spíše sušší, dobře odvodněná a klidně vápnitá; těžká, ulehlá a v zimě zamokřená půda vede k hnilobě kořenů. Rostlina má silné dužnaté kořeny a přesazování snáší špatně, takže se sází rovnou na trvalé místo, kde má vydržet desítky let. Mrazuvzdornost je plná, ve stepním prostředí druh snáší tuhé zimy bez sněhu. Choroby ji zpravidla netrápí, hlavním rizikem zůstává mokro u kořenů.
Vzrůst je nízký a pomalý. Rostlina dosahuje zhruba třiceti až padesáti centimetrů, výjimečně šedesáti, a stejné hodnoty odpovídají i šířce trsu v dospělosti. Zapojení trvá roky: mladé rostliny kvetou zpravidla až třetím nebo čtvrtým rokem po výsadbě a plné velikosti dosahují po pěti až osmi letech. Zato jde o trvalku, která na jednom místě vydrží po desetiletí a s věkem se zlepšuje.
V zahradě se uplatní na slunných skalkách a štěrkových záhonech, v suchých stepních výsadbách, v čele trvalkového záhonu i v korytech a velkých nádobách s propustným substrátem. Vzhledem k letnímu zatahování se sází tak, aby vzniklé prázdné místo zaplnily sousední rostliny a záhon nezůstal v druhé polovině léta holý.
Kombinuje se s druhy stejného stanoviště, které nastupují později: kavyly, kostřavami, šantou, mateřídouškou, čistcem, devaterníkem nebo pozdními cibulovinami. Vhodnými partnery jsou i suchomilné trvalky s šedavým olistěním, které tmavě červený květ zvýrazní. Vlhkomilné a vzrůstné sousedky jsou naopak riziko, protože rostlinu v létě přerostou a v zimě jí drží u kořenů vlhko.
Druh popsal Carl Linné v roce 1759 podle rostlin z ukrajinských stepí. Latinské tenuifolia znamená úzkolistá a české jméno koprolistá vzniklo podle podobnosti listu s koprem; v literatuře se druh vede pod oběma českými jmény, tedy i jako pivoňka úzkolistá. Rodové jméno Paeonia pochází z řecké mytologie od léčitele Paióna, který podle pověsti použil kořen pivoňky k hojení ran, a odráží dávné léčitelské využití rodu. Ve své domovině je pivoňka koprolistá kvůli rozorávání stepí a vyrývání z přirozených stanovišť ohrožená a chráněná; rostliny v obchodní síti pocházejí ze školkařského množení. V zahradách západní a střední Evropy se pěstuje od osmnáctého století.