Pěnišník tupý (Rhododendron obtusum) je nízký, hustě větvený keř, v zahradách známý jako japonská azalka. Pod tímto jménem se pěstuje celá skupina drobnolistých, poloopadavých azalek japonského původu, na jejichž vzniku se podílely druhy Rhododendron kiusianum a Rhododendron kaempferi. Proti velkokvětým pěnišníkům je drobný ve všech částech, o to hustěji ale kvete.
Keř je široce polštářovitý až polokulovitý, obvykle širší než vyšší, s velmi hustým jemným větvením. Mladé výhony jsou tenké a porostlé přitisklými hnědými chloupky. Roste pomalu, ročně o 5 až 10 cm, a dorůstá 60 až 100 cm výšky při šířce 100 až 120 cm.
Listy jsou drobné, 1 až 3 cm dlouhé, vejčité až kopinaté s tupou špičkou, tmavě zelené, lesklé a chlupaté. Olistění je dvojí: větší jarní listy na podzim opadají, menší letní na koncích výhonů přezimují. V mrazech se přebarví do bronzové, měděné až vínově červené, takže keř je barevný i v zimě, i když ne plně olistěný.
V květnu se otevírají nálevkovité květy 2 až 3,5 cm široké, s pěti rozevřenými cípy a pěti tyčinkami, po dvou až třech na koncích výhonů. Barvy sahají od bílé přes světle růžovou, lososovou a karmínovou po sytě červenou a fialovorůžovou, horní cíp bývá tmavěji skvrnitý. Na dva až tři týdny zakryjí list úplně. O příštím kvetení rozhoduje vláha ve druhé polovině léta: keř, který v srpnu vyschne, na jaře kvete slabě.
Nejvíc mu vyhovuje světlý polostín nebo ranní slunce s odpoledním stínem. Na plném slunci bez dostatečné vláhy list žloutne a hnědne. Většina zimních škod vzniká v únoru, kdy přezimující letní listy odpařují vodu a promrzlá zem ji nedodá; proto se v předjaří stíní. Půda má být kyselá, s pH 4,5 až 5,5, kyprá, humózní a rovnoměrně vlhká, nikdy zamokřená. Kořeny jsou jemné, husté a zcela mělké, okolí keře se tedy nekypří a drží se pod mulčem. Vápnitá půda a tvrdá voda vedou k chloróze.
Mrazuvzdornost je do -20 °C; víc než samotná teplota rozhoduje zimní osvit. Řez snáší velmi dobře, včetně sestřihu do tvaru, vždy hned po odkvětu.
Hodí se do předních partií vřesovištních záhonů, do skupin, jako nízký lem, do nádob, do skalek s kyselým substrátem a do japonsky laděných zahrad, kde se azalky tradičně stříhají do polštářů. Sousedí s kapradinami, bohyškami, pieris a s velkokvětými pěnišníky, před kterými tvoří nízké předsazení.
V Japonsku se tyto azalky pěstují po staletí. Plané předky zahradních forem rostou v pohoří Kirišima na ostrově Kjúšú. Jako jednu z prvních japonských okrasných rostlin je roku 1712 popsal německý lékař a cestovatel Engelbert Kaempfer, který působil na obchodní stanici v Nagasaki. Do Evropy se dostaly oklikou: v polovině 19. století je z čínské zahrady přivezl britský sběratel Robert Fortune, tedy z pěstovaných, ne planých rostlin. Staletí japonského výběru vysvětlují, proč tolik barev nese jediné botanické jméno.