Pěnišník tupý (Rhododendron obtusum) je nízký, hustě větvený keř z čeledi vřesovcovitých, v zahradnické praxi známý jako japonská azalka. Pod tímto jménem se dnes vede celá skupina drobnolistých, poloopadavých azalek japonského původu; botanická literatura je řadí ke kříženci Rhododendron × obtusum, na jehož vzniku se podílely druhy Rhododendron kiusianum a Rhododendron kaempferi. Na rozdíl od velkokvětých pěnišníků jde o rostlinu drobných rozměrů ve všech částech, o to hustěji kvetoucí.
Habitus je široce polštářovitý až polokulovitý, keř je nízký, rozložitý a obvykle širší než vysoký, s velmi hustým, jemným větvením. Mladé výhony jsou tenké a pokryté přitisklými hnědými chloupky. Listy jsou drobné, jeden až tři centimetry dlouhé, vejčité až kopinaté, na konci tupé — odtud botanické jméno — tmavě zelené a lesklé, rovněž chlupaté. Zvláštností je dvojí olistění: jarní listy jsou větší a na podzim opadávají, zatímco menší letní listy vyrůstající na koncích výhonů na keři přezimují. V mrazech se přebarvují do bronzové, měděné až vínově červené a keř tak zůstává i v zimě barevný, byť ne plně olistěný.
Květy jsou nálevkovité, dva až tři a půl centimetru široké, s pěti rozevřenými cípy a s pěti tyčinkami, uspořádané po dvou až třech na koncích výhonů. Barevná škála sahá od bílé přes světle růžovou, lososovou a karmínovou po sytě červenou a fialovorůžovou; horní cíp bývá tmavěji skvrnitý. Rozvíjejí se v květnu a květenství pokrývají keř tak hustě, že list dočasně zmizí. Kvetení trvá dva až tři týdny. Plodem je drobná suchá tobolka bez okrasné hodnoty, která se běžně odstraňuje.
Sezonní průběh má tři výrazné body: květnové kvetení, letní obrůstání se založením pupenů na příští rok a zimní přebarvení listů. Pro založení násady je rozhodující vláha v druhé polovině léta, takže rostlina vyschlá v srpnu příští jaro kvete jen slabě.
Stanoviště patří světlý polostín nebo místo s ranním sluncem a odpoledním stínem. Plné slunce rostlina snese jen při dostatečné vláze, listy jinak žloutnou a hnědnou. Zásadní je ochrana před předjarním sluncem, protože stálezelené letní listy odpařují vodu i v únoru, kdy ji promrzlá půda nedodá; tehdy vzniká většina zimních poškození. Půda musí být kyselá, s pH zhruba 4,5 až 5,5, humózní, kyprá, vzdušná a rovnoměrně vlhká, nikdy však zamokřená. Kořenový systém je jemný, hustý a zcela mělký, proto se okolí keře nekypří a udržuje se stálý mulč z kůry nebo jehličí. Vápnitá půda a tvrdá voda vedou k chloróze.
Vzrůst je pomalý, roční přírůstek činí zhruba pět až deset centimetrů. Konečná výška se pohybuje mezi šedesáti a sto centimetry, šířka bývá o něco větší, sto až sto dvacet centimetrů. Mrazuvzdornost je uváděna zhruba do minus dvaceti stupňů, dostačuje tedy ve většině poloh; rozhodující je spíš zimní osvit než samotná teplota. Řez rostlina snáší velmi dobře, včetně sestřihu do tvaru, který se provádí hned po odkvětu.
V zahradě se uplatní v předních partiích vřesovištních záhonů, ve skupinových výsadbách, jako nízký okrasný lem, v nádobách, ve skalkách s kyselým substrátem a v japonsky laděných zahradách, kde se azalky tradičně stříhají do polštářů. Kombinují se s kapradinami, bohyškami, pieris a s velkokvětými pěnišníky, jimž tvoří nízké předsazení.
V Japonsku se azalky tohoto okruhu pěstují po staletí pod jménem kirišima-cucudži podle pohoří Kirišima na ostrově Kjúšú, kde rostou plané předky zahradních forem. Jako jednu z prvních japonských okrasných rostlin je popsal už roku 1712 německý lékař a cestovatel Engelbert Kaempfer, který působil na obchodní stanici v Nagasaki. Do Evropy se rostlina dostala oklikou: v polovině 19. století ji z čínské zahrady dovezl britský sběratel Robert Fortune, tedy z pěstované, nikoli planě rostoucí populace. Právě staletí japonské zahradní selekce vysvětlují, proč se pod jediným botanickým jménem skrývá tak široká barevná škála.