Pažitka pobřežní 'Prado' (Allium schoenoprasum 'Prado') je vytrvalá cibulnatá bylina z čeledi amarylkovitých, pěstovaná především pro aromatickou nať. Lidově se jí říká šnytlík. Odrůda 'Prado' je školkařský výběr z běžné zahradní pažitky, vedený v sortimentu jako trsová rostlina pro řez natě; parametry odrůdy nejsou v dostupných zdrojích samostatně publikovány, popis proto vychází z vlastností druhu.
Rostlina tvoří hustý, postupně se rozšiřující trs z drobných podlouhlých cibulek. Listy jsou duté, trubkovité, na průřezu okrouhlé, sytě zelené a mírně ojíněné; dorůstají zhruba dvaceti až čtyřiceti centimetrů a mají typickou jemně štiplavou cibulovou vůni a chuť. Od konce května vyrůstají mezi listy pevné stvoly zakončené kulovitou hlávkou drobných růžovofialových květů. Květenství je okrasné, vydrží několik týdnů a je vyhledávaným zdrojem nektaru pro včely a čmeláky. Květy jsou jedlé a používají se do salátů, do bylinkového octa nebo jako ozdoba pokrmů. V okamžiku, kdy rostlina nasadí květ, listy tvrdnou a ztrácejí kuchyňskou hodnotu; pravidelným sestřihem natě lze kvetení odsunout a udržet měkké olistění po většinu sezony.
Sezonní průběh je pro trvalku typický. Pažitka raší velmi časně, často už v březnu, a je tak jednou z prvních čerstvých bylinek v roce. Hlavní sklizňové období trvá od dubna do října a nať dorůstá po každém seříznutí během dvou až tří týdnů. Na podzim listy zatahují, nadzemní část odumírá a rostlina přezimuje v podobě cibulek pod zemí. Na jaře obráží spolehlivě bez zásahu.
Stanoviště vyhovuje světlé až polostinné, bez celodenního ostrého slunce, při němž nať předčasně tvrdne a hnědne po okrajích. Půda má být spíše těžší, hlinitá, humózní a trvale mírně vlhká; v suchu porost řídne a chuť sílí do ostrosti. Trvalé zamokření naopak vede k hnilobě cibulek. Mrazuvzdornost je plná, rostlina zimuje bez ochrany i v horských polohách. Chorobami trpí jen výjimečně, občas se objeví rez nebo hniloba v přehoustlém a přemokřeném trsu.
Trs se rok od roku rozšiřuje a po třech až čtyřech letech ve středu prořídne. Dělení je proto součástí běžného pěstování — zároveň jde o nejjednodušší způsob množení, vedle výsevu. Dělené díly se ujímají snadno a v témže roce plodí. Pažitka se dá pěstovat i v truhlíku či květináči a v zimě rychlit na okenním parapetu, kdy vyrytý trs po promrznutí a přenesení do tepla vyžene čerstvou nať mimo sezonu.
V zahradě má pažitka dvojí uplatnění. V bylinkové spirále, na vyvýšeném záhoně nebo v kuchyňském záhonku patří k základnímu sortimentu vedle petržele, tymiánu a libečku. Zároveň je plnohodnotnou nízkou trvalkou do okrasných výsadeb: hustý trs dobře lemuje cestičky a záhony, kulovitá květenství tvoří v květnu a červnu pravidelný rytmus a v kombinaci s kakosty, šalvějemi nebo nízkými travami působí zcela přirozeně. V kuchyni se nať používá výhradně čerstvá a přidává se až do hotového pokrmu — do tvarohových a bramborových jídel, polévek, omáček, salátů, vajec a pomazánek. Sušení jí prakticky nesvědčí, aroma se vytrácí; pro uchování se osvědčilo mražení nasekané natě, případně uložení v oleji nebo v másle.
Pažitka pobřežní je jediným druhem rodu česnek, který roste přirozeně jak v Evropě, tak v Severní Americe a Asii; v přírodě obsazuje vlhké břehy toků, prameniště a horské nivy, odkud pochází její české druhové jméno. V českých zemích roste planě jen vzácně, o to déle se ale pěstuje na zahradách. Latinské schoenoprasum vzniklo spojením řeckých slov schoinos, sítina, a prason, pórek, tedy zhruba sítinovitý pórek podle tvaru dutých listů. Ve střední Evropě je doložena jako zahradní bylina od středověku a v klášterních zahradách patřila k základnímu sortimentu.