Pažitka pobřežní (Allium schoenoprasum) je vytrvalá trsnatá bylina z čeledi amarylkovitých, pěstovaná pro duté válcovité listy s mírnou cibulovou chutí. Mezi česneky vyniká rozsáhlým areálem: přirozeně roste v mírném pásu Evropy, Asie i Severní Ameriky. V kuchyňské zahradě patří k nejdéle pěstovaným trvalkám a na rozdíl od petržele nebo bazalky se zakládá jednou na mnoho let.
Podzemní část tvoří shluk drobných podlouhlých cibulek, které se každoročně dělí, takže trs sám houstne. Listy vyrůstají v přízemní růžici, jsou duté, na průřezu kulaté, k vrcholu zašpičatělé, sivě zelené a měkké. Květní stvol je také dutý, přerůstá listy a nese kulovitý lichookolík z desítek drobných růžovofialových kvítků. Kvete od května do srpna, nejvíc v květnu a červnu, a na hlávkách v té době pracují včely, čmeláci i pestřenky.
Sezona začíná brzy, první listy vyrážejí podle počasí už v březnu. Během kvetení listy tuhnou a chuť slábne, proto se celý trs po odkvětu seřízne na výšku několika centimetrů; za dva až tři týdny obrazí měkkou novou násadou, kterou lze sklízet až do podzimu. Odstranění odkvetlých hlávek zároveň zabrání ochotnému vysévání po okolí. Na podzim nadzemní část zatahuje a rostlina přezimuje jako shluk cibulek. Je plně mrazuvzdorná a v mírných zimách přečká bez potíží i holomráz.
Listy se stříhají dva až pět centimetrů nad zemí, vždy jen z části trsu, a čím častěji se sklízí, tím ochotněji rostlina obráží. V kuchyni se používá čerstvá a přidává se až na konec vaření nebo na hotový pokrm, protože horko chuť rychle ničí. Patří k vařeným bramborám, do tvarohových pomazánek, k vejcím, do polévek, dresinků a do másla. Jedlé hlávky se hodí do salátu i jako ozdoba na talíř. Pro uchování je lepší mražení než sušení: nasekané listy zamrazené v nádobce nebo v kostkách ledu si aroma podrží, sušina ho z velké části ztrácí. Trs vyrytý na podzim a přesazený do květináče dává čerstvé listy i v zimě na světlém okně.
Stanovištěm je slunce až lehký polostín a živná, humózní, propustná a spíše vlhčí půda s reakcí kolem pH 6 až 7. Trvalé sucho je hlavní příčinou tuhých, žloutnoucích listů, zimní zamokření naopak škodí cibulkám. V listu měří rostlina 20 až 30 cm, v květu až 40 cm, trs je široký 20 až 30 cm. Stárne od středu, a proto se po třech až čtyřech letech dělí; sazenice se sázejí v rozestupu 15 až 25 cm.
Místo najde v bylinkovém záhonu, na okraji zeleninových ploch, jako nízký lem podél cestičky nebo v nádobě u kuchyňských dveří. Osvědčeně se pěstuje i v podsadbě růží a mezi jahodami. Spolu s pažitkou čínskou, která kvete bíle až koncem léta a má ploché listy s česnekovou chutí, tvoří dvojici, jež pokryje sezonu od jara do podzimu.
Planě roste pažitka na vlhkých štěrkových náplavech horských potoků a na skalnatých březích. V české přírodě je vzácná a planě rostoucí populace mají jinou stavbu trsu než zahradní formy. Ve střední Evropě se pěstuje přinejmenším od středověku, kdy patřila k běžným klášterním a selským bylinám, a odtud se rozšířila do kuchyní celého mírného pásu. V Alpách a ve Skandinávii se dodnes sbírá i z volné přírody.