Pažitka pobřežní (Allium schoenoprasum) je vytrvalá trsnatá bylina z čeledi amarylkovitých, pěstovaná pro duté válcovité listy s mírnou cibulovou chutí. Mezi česneky je výjimečná areálem: přirozeně roste v mírném pásu Evropy, Asie i Severní Ameriky, u nás vzácně na vlhkých štěrkových náplavech a skalnatých březích, odkud pochází i české druhové jméno. V kuchyňské zahradě patří k nejdéle pěstovaným trvalkám a na rozdíl od petržele nebo bazalky se zakládá jednou na mnoho let.
Podzemní část tvoří shluk drobných podlouhlých cibulek, které se každoročně dělí, takže trs houstne sám od sebe. Listy vyrůstají v přízemní růžici, jsou duté, na průřezu kulaté, k vrcholu zašpičatělé, sivě zelené a měkké; obvykle měří 20 až 30 centimetrů, v živné půdě i víc. Květní stvol je rovněž dutý, přerůstá listy a nese kulovitý lichookolík z desítek drobných růžovofialových kvítků. Hlávky jsou jedlé, hodí se do salátu i jako ozdoba na talíř, a v době květu na nich pracují včely, čmeláci a pestřenky. Prameny udávají dobu květu od května do srpna, hlavní vlna připadá na květen a červen.
Sezona začíná brzy: první listy vyrážejí podle počasí už v březnu, tedy v době, kdy jiné bylinky ještě spí. Během kvetení listy tuhnou a chuť slábne, proto se celý trs po odkvětu seřízne na výšku několika centimetrů; během dvou až tří týdnů obrazí měkkou novou násadu, kterou lze sklízet až do podzimu. Odkvetlé hlávky je vhodné odstranit i kvůli tomu, že se pažitka ochotně vysévá po okolí. Na podzim nadzemní část zatahuje a rostlina přezimuje jako shluk cibulek; je plně mrazuvzdorná a v mírných zimách bez potíží přečká i holomráz.
Sklízí se od jara do podzimu, stříháním listů zhruba dva až pět centimetrů nad zemí a vždy jen části trsu. Čím častěji se seče, tím ochotněji rostlina obráží. V kuchyni se používá zásadně čerstvá a přidává se až na konec vaření nebo na hotový pokrm — horko chuť rychle ničí. Klasické použití jsou vařené brambory, tvarohové pomazánky, vaječné pokrmy, polévky, dresinky a máslo. Pro uchování je lepší mražení než sušení: nasekané listy zamrazené v uzavřené nádobce nebo v kostkách ledu si aroma podrží mnohem lépe než sušina, která ho z velké části ztrácí. Vyrytý trs přesazený na podzim do květináče dává čerstvé listy i v zimě na světlém okně.
Stanovištěm je slunce až lehký polostín, půda živná, humózní, propustná a spíše vlhčí, s reakcí kolem pH 6 až 7. Trvalé sucho je hlavní příčinou tuhých, žloutnoucích listů; naopak zamokření v zimě škodí cibulkám. V listu měří rostlina 20 až 30 centimetrů, v květu až 40, šířka trsu odpovídá zhruba 20 až 30 centimetrům. Trs stárne od středu a po třech až čtyřech letech se dělí; sazenice se vysazují v rozestupu 15 až 25 centimetrů.
V zahradě se uplatní v bylinkovém záhonu, na okraji zeleninových ploch, jako nízký lem podél cestičky nebo v nádobě u kuchyňských dveří. Osvědčeně se pěstuje v podsadbě růží a mezi jahodami. Vedle pažitky čínské, která kvete bíle až koncem léta a má ploché listy s česnekovou chutí, tvoří dvojici, která pokryje sezonu od jara do podzimu.
Druhové jméno schoenoprasum vzniklo z řeckých slov schoinos, sítina, a prason, pórek; doslova tedy znamená sítinový pórek a popisuje tenké duté listy. České jméno pobřežní odkazuje na přirozené stanoviště, kterým jsou vlhké štěrkové náplavy horských potoků a skalnaté břehy; v české přírodě je pažitka vzácná a planě rostoucí populace mají jinou stavbu trsu než zahradní formy. Pěstuje se ve střední Evropě přinejmenším od středověku, kdy patřila k běžným klášterním a selským bylinám, a rozšířila se do kuchyní celého mírného pásu. V Alpách a Skandinávii se dodnes sbírá i z volné přírody.