Papratka samičí (Athyrium filix-femina) je opadavá kapradina z čeledi papratkovitých a v české květeně jeden z nejrozšířenějších druhů. Roste v listnatých i smíšených lesích, na suťových svazích, v roklích, podél potoků a v křovinách od nížin až do hor; nad zhruba devíti sty metry ji postupně nahrazuje papratka horská.
Rostlina tvoří nepravidelně nálevkovitou růžici listů vyrůstajících z krátkého vystoupavého oddenku. Střed růžice se s věkem zvedá nad povrch půdy a starší trs se může rozpadnout do několika růžic. Kořeny jsou jemné a mělké, oddenek pozvolna houstne, rostlina se ale nešíří výběžky a zůstává na místě.
List je dvakrát až třikrát zpeřený, kopinatý až obkopinatý, na vrcholu i na bázi zúžený. Čepel bývá dlouhá i přes metr, je světle až žlutozelená, tenká a průsvitná, s jemně vykrajovanými lístky. Řapík je krátký, tvoří zhruba čtvrtinu délky listu, na bázi je nahnědlý a pokrytý hnědými plevinami.
Výtrusnicové kupky sedí na spodní straně lístků a jsou podlouhlé, hákovitě až podkovovitě prohnuté; podle jejich tvaru se druh spolehlivě odlišuje od podobných kapradin. Zralé výtrusy se uvolňují v létě a v zahradě se rostlina často sama vysévá do spár a do vlhkého mulče.
Sezónní průběh je výrazný. V dubnu a květnu vyrážejí ze středu trsu spirálovitě svinuté mladé listy a během několika týdnů se rozvinou do plné velikosti. V červenci a srpnu dozrávají výtrusy. Od září se čepel barví do žluta a hnědne, po prvních mrazech list odumírá a rostlina zimu přečkává jen v podobě oddenku s pupeny.
Stanoviště vyhovuje stinné až polostinné. Přímé polední slunce čepel spálí a list uschne, což je u tenké průsvitné čepele patrné během jediného horkého dne. Vláha je rozhodující: půda má být trvale vlhká, humózní, kyprá a propustná, s vysokým podílem listovky, s kyselou až neutrální reakcí. Na suchém stanovišti rostlina předčasně zatáhne a v dalších letech slábne.
Mrazuvzdornost je plná pro celé území Česka a druh nevyžaduje žádnou zimní ochranu; jde o domácí rostlinu s odpovídající otužilostí. Loňské zaschlé listy se odstraňují v předjaří, aby nové vyrůstaly volně a růžice se nezdeformovala.
Choroby ani škůdci papratku prakticky netrápí, slimákům nechutná a zvěř ji nespásá. Jediným skutečným rizikem zůstává sucho v kombinaci s osluněním, případně kořenová konkurence mělce kořenících dřevin, která rostlině odčerpává vláhu z povrchové vrstvy půdy.
Vzrůst je na kapradinu poměrně statný. Trs dorůstá šedesáti až sto dvaceti centimetrů výšky a zhruba stejné šířky; na vlhkém a stinném stanovišti dosahuje horní hranice, na sušším zůstává u padesáti až šedesáti centimetrů. Konečné velikosti dosahuje za tři až čtyři roky a na vhodném místě vydrží desítky let.
Druh je mimořádně proměnlivý a v anglických zahradách devatenáctého století z něj vznikly stovky kultivarů s roztřepenými, hřebenitě zakončenými a různě zkroucenými listy. Základní botanický druh zůstává nejrobustnější a v běžné zahradě nejspolehlivější.
V zahradě se uplatní ve stinných záhonech pod stromy, podél severních stěn, u vodních prvků, v lesních a přírodně laděných výsadbách. Kombinuje se s bohyškami, čechravami, bergéniemi, ostřicemi, dlužichami a s jarními cibulovinami; jemná struktura listu tvoří protiváhu k velkým celistvým listům. Vysazuje se jednotlivě i po třech kusech v širším sponu, aby se listy vzájemně nestínily.
Rodové jméno Athyrium je odvozeno od řeckého athyros, tedy bez dveří, a popisuje ostěru — blanitou přikrývku výtrusnicové kupky, která se otevírá jen pozvolna. Druhové jméno filix-femina znamená doslova kapradina samičí a vzniklo jako protějšek k Dryopteris filix-mas, kapradi samci. S pohlavím rostlin nemá rozlišení nic společného: starší botanika považovala jemně členěnou papratku za útlejší, tedy samičí, zatímco statnější a tužší kapraď za samčí. České jméno druhu totéž rozlišení přejímá. Ve viktoriánské Anglii se druh stal předmětem sběratelské vášně známé jako pteridomanie a z jeho odchylek se tehdy vypěstovaly stovky kultivarů, z nichž se do dnešního sortimentu udržel jen zlomek.