Ostřice muskingumská (Carex muskingumensis 'Variegata') je vytrvalá travina z čeledi šáchorovitých, která pochází ze zaplavovaných lužních lesů a říčních břehů středozápadu Severní Ameriky. Kultivar 'Variegata' zachovává stavbu i otužilost původního druhu a doplňuje je o bílé podélné pruhy na listech. Nepěstuje se pro květ, ale výhradně pro neobvyklou architekturu olistění, kterou se odlišuje od většiny ostatních ostřic v sortimentu.
Na rozdíl od běžných ostřic, jejichž listy vyrůstají v přízemních trsech, tvoří tento druh vzpřímené, po celé délce olistěné stonky. Úzké, špičaté listy na nich vyrůstají ve třech pravidelných řadách a rozestupují se do stran, takže každý výhon připomíná vršek mladé palmy. U formy 'Variegata' probíhají po zelené čepeli bílé podélné proužky, nejvýraznější na jarních přírůstcích. Květenství jsou drobná, hnědavá a nenápadná; objevují se na koncích stonků v květnu a červnu a na celkovém dojmu se podílejí jen málo. Listy jsou tři až šest milimetrů široké a pět až patnáct centimetrů dlouhé, měkké a ohebné; stonky jsou trojhranné, jak je u šáchorovitých pravidlem. Panašování je poměrně stálé, ojedinělé čistě zelené výhony se vyřezávají u země, jinak by porost postupně přerostly.
Sezónní průběh je u této traviny čitelný. Raší později na jaře, zato rychle, a během léta drží svěží, jasně působící barvu. Na podzim se celý trs zbarvuje do slámově žluté až medové a v této podobě vydrží dlouho do zimy, kdy porost postupně polehne. Nadzemní část každoročně zcela odumírá a rostlina obráží od země.
Stanoviště vyžaduje vlhké až mokré, s humózní, živnou půdou. Nejlépe roste na plném slunci až v polostínu; na slunci je panašování nejvýraznější, podmínkou je ovšem stálá vláha. Přirozeně patří do bahenní zóny — snáší trvale zamokřenou půdu i mělkou vodu zhruba do pěti centimetrů nad kořenovým balem a bez potíží zvládá kolísání hladiny během roku. Naopak trvale suchá, výsušná místa jí nesvědčí a porost tam řídne. Na plném slunci vyžaduje panašovaná forma opravdu stálou vláhu, jinak listy po okrajích usychají; v polostínu je vůči přeschnutí shovívavější, byť za cenu méně kontrastního proužkování. Mrazuvzdornost je plná, odpovídá zóně 4 a zimní ochranu si nežádá.
Vzrůstem jde o středně vysokou travinu: olistěné stonky dorůstají 40 až 60 centimetrů, v bohaté vlhké půdě o něco více. Trs se rozrůstá krátkými oddenky do pozvolna se šířícího, hustého porostu; nejde o agresivní druh s dlouhými výběžky, přesto s postupným plošným rozrůstáním je při výsadbě dobré počítat. Dělení trsů snáší velmi dobře a jde o nejjednodušší způsob množení, panašování se dělením plně zachovává.
V zahradě má ostřice muskingumská jasné uplatnění všude tam, kde je voda. Osvědčila se na březích zahradních jezírek, v bažinných zónách koupacích biotopů, v dešťových záhonech i podél potůčků, kde zpevňuje břeh a měkce propojuje vodní hladinu s okolní výsadbou. Světlé proužkované olistění vynikne vedle velkolistých vlhkomilných trvalek, jako jsou rodgersie, popelivky nebo darmery, a dobře doplní i kosatec sibiřský, blatouch nebo kyprej vrbici. Menší vzrůst dovoluje použití i v nádobových minijezírkách, kde stačí koš s kvalitním substrátem ponořený těsně pod hladinu. Ve vlhkém záhoně bez otevřené vody funguje jako strukturní travina, která od jara do zimy udržuje výsadbě rytmus. Zvěř ani slimáci ostřici nevyhledávají a chorobami netrpí, což z ní dělá vděčnou rostlinu do extenzivně udržovaných výsadeb.
Druhové jméno dostala ostřice podle řeky Muskingum v americkém státě Ohio, v jejímž povodí byla objevena; popsal ji počátkem 19. století americký botanik Lewis David von Schweinitz. V anglicky mluvících zemích se jí podle vzhledu výhonů říká palm sedge, palmová ostřice. Panašovaná 'Variegata' patří k nejstarším barevným formám druhu a stala se východiskem pro další selekce s bílým či žlutým proužkováním, jaké představují například 'Ice Fountains' nebo žlutě lemovaná 'Oehme'. V Evropě se druh prosadil zásluhou trvalkových školek pracujících s přírodě blízkými výsadbami.