Ostřice japonská 'Irish Green' (Carex morrowii 'Irish Green') je nízká stálezelená travina z čeledi šáchorovitých. V katalozích se objevuje pod čtyřmi druhovými jmény - Carex morrowii, Carex morrowii subsp. foliosissima, Carex foliosissima i Carex oshimensis - a botanicky nejpřesnější je Carex foliosissima, protože podle databáze POWO je morrowijská subspecie jejím homotypickým synonymem. Jde pořád o tutéž rostlinu. V panašovaném sortimentu japonských ostřic leží celý smysl odrůdy v tom, co nemá: žádný světlý pruh, žádný lem.
List je úzký, celokrajný, na líci výrazně lesklý a jednolitě svěže středně zelený, bez jakékoli kresby. Německý pramen Floragard ho popisuje jako zimozelený, čárkovitý, celokrajný a středně zelený, a tím je popis vyčerpán; u téhle odrůdy není co hodnotit na šířce ani na stabilitě pruhu. Trs je vzpřímený a v horní části obloukovitě rozkladitý, takže působí jako pravidelný zelený polštář. Hnědé klásky vyrůstají v dubnu a květnu na tenkých stéblech nad listy a na vzhledu rostliny se prakticky nepodílejí.
Sezonní průběh je plynulý, protože rostlina nezatahuje. Přes léto trs houstne, od podzimu do jara zůstává zelený a tvar drží i pod sněhem; na exponovaných místech konce listů ke konci zimy hnědnou. Jarní úprava proto nespočívá v sestřihu, ale ve vyčesání odumřelých listů z trsu a ve zkrácení poškozených konců. Ostřice po seříznutí k zemi obrážejí pomalu a výsadba zůstane dlouho prázdná, takže hluboký sestřih tady nemá smysl.
Stanoviště vyhovuje polostinné až stinné, včetně míst pod korunami stromů a u severních stěn, kde většina okrasných travin neprospívá; hluboký stín snáší. Plné slunce rostlina snese, pokud má trvale vlhkou půdu, na suchém výsluní listy vybledají a usychají. Půda má být humózní, propustná a trvale svěží až vlhká, nikoli zamokřená. Floragard výslovně žádá ochranu před zimním mokrem, a to je u japonských ostřic podstatnější než samotná minimální teplota. Mrazuvzdornost se udává do -20 °C, což ve středoevropských podmínkách stačí bez zimní ochrany, pokud stanoviště v zimě odvádí vodu.
Vzrůst je pomalý a konečná velikost malá: třicet až pětačtyřicet centimetrů na výšku i na šířku. Rozpínavost je sporná, ale převaha pramenů mluví pro pomalé rozrůstání - německé školky uvádějí ploché podzemní výběžky a tvorbu koberce, německé obchodní jméno znamená přímo kobercová japonská ostřice a databáze POWO vede výchozí druh jako oddenkatý geofyt. Jeden zdroj to naopak popírá a mluví o trsu, který se nešíří. V praxi je rozumné počítat s tím, že se porost pozvolna zapojí: pro plošnou výsadbu je to výhoda, ale do společnosti drobných trvalek, které by porost potlačil, se odrůda nehodí.
Použití vychází z celoroční zelené barvy a z tolerance ke stínu. Sází se jako pokryvná travina pod dřeviny a do stinných míst, kde by trávník neobstál a kde se nedá sekat, dále na okraje záhonů, podél cest a schodů, na svahy, které je potřeba zpevnit kořeny, a k okrajům jezírek nad hladinou. Dobře snáší nádoby a truhlíky včetně zimních výsadeb. Kombinuje se s jarními cibulovinami, které porost prorostou, a s trvalkami pestrého listu, kterým dělá klidné pozadí - právě k tomu se zelená odrůda v panašovaném sortimentu kupuje. V pravidelném rastru moderních výsadeb se uplatní jednotný tvar trsů.
Odrůda vznikla jako protipól panašovaného sortimentu. Japonské ostřice se v Evropě rozšířily jako stálezelená náhrada trávníku do stínu a trh dlouho ovládaly kultivary se žlutým nebo bílým pruhem; 'Irish Green' je čistě zelená selekce pro výsadby, kde by pruhované listy působily neklidně, a jméno odkazuje k sytosti irské zeleně. V německy mluvících zemích se prodává pod obchodním jménem Teppich-Japan-Segge, tedy kobercová japonská ostřice, a to je zároveň nejsilnější nepřímý doklad toho, že se odrůda rozrůstá. Druhové zařazení kolísá mezi třemi blízce příbuznými japonskými druhy a jednotné není ani dnes, takže stejnou rostlinu lze najít ve čtyřech různých zápisech.