Orobinec sítinovitý (Typha laxmannii) je vytrvalá mokřadní bylina s plazivým oddenkem, nejdrobnější a nejjemnější z orobinců, které se v našich podmínkách pěstují u vody. Od orobince širokolistého i úzkolistého se pozná na první pohled podle celkových rozměrů a podle uspořádání palice.
Listy vyrůstají vzpřímeně z báze, jsou čárkovité, tuhé, dlouhé zhruba do padesáti centimetrů a jen dva až čtyři milimetry široké, výjimečně přes sedm milimetrů. Na horní straně jsou žlábkovité, na spodní vyklenuté. Tvoří vzdušný, prosvětlený trs, který nepůsobí jako kompaktní stěna, ale jako trávovitý porost; právě tomu odpovídá české jméno.
Rostlina dorůstá sedmdesáti až sto dvaceti centimetrů, ve vhodných podmínkách až sto padesáti. Květenství se objevuje od června do srpna a je pro druh charakteristické: samčí a samičí palice jsou od sebe zřetelně oddálené holým úsekem stvolu. Spodní samičí palice je hnědá, válcovitá, dlouhá tři a půl až dvanáct centimetrů, horní samčí palice ji převyšuje a měří sedm a půl až patnáct centimetrů. Odstup obou částí je nejspolehlivější určovací znak. Semena dozrávají na podzim, uschlé palice na stvolu vydrží do zimy a tvoří součást zimní siluety jezírka.
Stanoviště odpovídá břehům stojatých a pomalu tekoucích vod, mělčinám a mokřadům. Rostlina snáší kolísání hladiny a vyhovuje jí voda hluboká zhruba do třiceti až čtyřiceti centimetrů nad kořeny; roste i v trvale promáčené půdě bez souvislé vodní vrstvy. Vyžaduje plné slunce, ve stínu kvete slabě a trs se rozpadá. Substrát vyhovuje těžší, jílovitohlinitý a živinami bohatší.
Oddenek se šíří do stran a v mělké zóně dokáže během několika sezon obsadit souvislou plochu. V malém jezírku se proto vysazuje do koše s netkanou textilií nebo do vymezené zóny s pevnou hranou; bez omezení prorůstá i do sousedních výsadeb. Ve srovnání s orobincem širokolistým je expanze pomalejší a porost nižší, přesto se s ním počítá jako s rostlinou, která potřebuje hranici.
Mrazuvzdornost je plná, oddenek přezimuje pod hladinou nebo v promrzlém bahně bez ochrany. Nadzemní část na podzim usychá a ponechává se do předjaří; teprve pak se sestřihává, aby se odstranila stará hmota před rašením.
Vzrůst je pro rod nízký a jemný, čímž se druh liší od ostatních orobinců, které v zahradním jezírku často přerostou měřítko okolí. Konečná výška trsu zůstává kolem jednoho metru, šířka závisí jen na tom, jaký prostor dostane oddenek.
V zahradě slouží do mělké břehové zóny jezírek a kořenových čistíren, k zakrytí přechodu mezi vodou a záhonem a jako pohledová clona nízkého vzrůstu. Kombinuje se se šmelem, šípatkou a modráskou, které kvetou nápadněji a doplňují jej barvou. Uschlé palice se používají do suchých vazeb, sklízejí se ještě před rozpadem, tedy koncem léta.
Množení je snadné dělením oddenku v předjaří nebo na začátku léta; odebraná část s několika listovými pupeny zakoření během jedné sezony. Generativní množení ze semene se v zahradě nepoužívá, semena se však snadno šíří větrem, a je proto vhodné odstranit palice dřív, než se rozpadnou, pokud v okolí leží další vodní plochy nebo mokřady.
Z hlediska funkce jezírka jde o rostlinu s výrazným čisticím účinkem. Kořeny a oddenky odebírají z vody dusík a fosfor a omezují tím množství živin, které by jinak podpořily rozvoj řas. Právě proto se druh používá v kořenových čistírnách a v rostlinných filtrech okrasných jezírek, kde se sází do štěrkového lože s trvalým průtokem vody.
Druh pochází z Eurasie, jeho původní areál leží ve východní Evropě a v mírném pásu Asie. Do střední a západní Evropy se šíří teprve od druhé poloviny dvacátého století a je zde veden jako neofyt, tedy druh, který se na území dostal až v novověku. Druhové jméno laxmannii připomíná Erika Laxmanna, přírodovědce a cestovatele finského původu působícího v osmnáctém století v ruských službách, který sbíral rostliny na Sibiři. České jméno sítinovitý odkazuje na úzké, tuhé listy připomínající sítinu.