Orobinec nejmenší (Typha minima) je vytrvalá bahenní bylina z čeledi orobincovitých a nejdrobnější zástupce rodu, se kterým se lze v Evropě setkat. Zatímco orobinec širokolistý přerůstá dva metry a v malé zahradní nádrži nemá co dělat, tento druh se drží v rozmezí patnácti až sedmdesáti pěti centimetrů. Roste z plazivého oddenku, který každoročně vyhání nové svazky stébel a postupně obsazuje okolní bahno.
Habitus je vzpřímený a nápadně štíhlý. Lodyha je přímá, ve spodní části obalená pochvami, v horní části bezlistá. Zvláštností druhu je rozdíl mezi kvetoucími a nekvetoucími výhony: kvetoucí lodyhy nesou listy většinou zcela bez čepele nebo s čepelí jen jeden až dva centimetry dlouhou, kdežto nekvetoucí výhony mají listy patnáct až čtyřicet centimetrů dlouhé a pouhé jeden až tři milimetry široké. Porost proto působí spíš trávovitě až nitkovitě. Květenství se skládá ze dvou oddělených částí: horní samčí palice je válcovitá, tři až osm centimetrů dlouhá, s jedním opadavým listenem na bázi, dolní samičí květenství je válcovité až vejčité, jen půldruhého až čtyř a půl centimetru dlouhé a tmavě hnědé. Mezi oběma částmi zůstává holý úsek stvolu — znak, podle kterého se druh pozná na první pohled, protože u běžných orobinců obě části navazují. Plodem jsou ochmýřené eliptické nažky.
Sezonní průběh je čitelný. Rašení nastupuje na jaře, kvetení probíhá od května do srpna. Samčí palice po odprášení uschne a opadne, samičí zůstává na stvolu, tmavne a v hnědé podobě drží tvar hluboko do zimy; rozpadá se až s jarním větrem, kdy se ochmýřené nažky rozletí. Nadzemní část na podzim odumírá a rostlina na jaře obráží z oddenku.
Stanoviště vyhovuje plně slunné. V přírodě druh osídluje dočasně zaplavované písčité a štěrkovité náplavy na březích horských a podhorských řek, zejména těch, které stékají z vápencových masivů; druhotně se objevuje ve štěrkovnách a na písčitých březích rybníků. Z toho plyne i chování v zahradě: sedí mu humózní, trvale vlhká až mokrá půda a mělká voda, kolísání hladiny nevadí. Obvykle uváděná hloubka nad kořenovým balem je pět až patnáct centimetrů, tedy bahenní a mělkovodní zóna. Substrát má být těžký, písčitohlinitý s jílovou příměsí; lehké rašelinné směsi se z koše vyplavují a kalí vodu. Mrazuvzdornost je plná a zimu přečká ponořený oddenek bez ochrany.
Vzrůstem jde o nízkou vodní trvalku. V zahradních podmínkách se výška obvykle pohybuje mezi třiceti a šedesáti centimetry, botanická literatura uvádí u druhu rozpětí patnáct až sedmdesát pět centimetrů. Šířka není dána trsem, ale oddenkem: ten se plazí do stran a porost se rok od roku rozšiřuje. Ve volné bahenní zóně proto druh postupně zabírá plochu a potlačuje slabší sousedy. Výsadba do koše se substrátem je běžné řešení, jak rozrůstání udržet v mezích, a zároveň usnadňuje pozdější dělení.
V zahradě se orobinec nejmenší uplatní tam, kde je potřeba svislý akcent v malém měřítku. Osvědčil se na okrajích menších jezírek, v nádobových minijezírkách na terase, v kořenových čistírnách i v mělkých zónách koupacích nádrží. Vedle sítin, ostřic, blatouchu bahenního nebo kosatce žlutého tvoří přirozeně působící společenstvo. Palice zůstávají dekorativní i po odkvětu a používají se do suchých vazeb. Hustý porost slouží jako úkryt vodnímu hmyzu a drobným obojživelníkům, což je u malých nádrží podstatné.
Rodové jméno Typha je převzaté z řečtiny, druhové minima znamená nejmenší — a je oprávněné, protože žádný jiný evropský orobinec nezůstává tak nízký. Přirozeným domovem druhu jsou štěrkové náplavy horských řek od Francie a zemí Beneluxu přes střední Evropu a Kavkaz až do východní Číny. Právě na tato dynamická stanoviště doplatil: regulace toků a stavba přehrad je z velké části zlikvidovaly. V Česku byl orobinec nejmenší zaznamenán počátkem 20. století na rybníčku u jihočeských Hrdlořez a Červený seznam z roku 2012 jej vede jako vyhynulý druh; slovenský seznam z roku 2015 dospěl ke stejnému závěru. Ve Francii i ve Švýcarsku je zákonem chráněný a figuruje mezi přísně chráněnými rostlinami Bernské úmluvy. Rostliny nabízené v zahradnictvích pocházejí z kultury.