Ořechoplodec klandonský 'Kew Blue' (Caryopteris x clandonensis 'Kew Blue') patří k nejstarším odrůdám tohoto kříženec, které se v sortimentu udržely dodnes. Mezi modře kvetoucími odrůdami zastupuje tmavý konec škály: modř květu je hluboká, s nádechem do fialova a bez světlého mlžného závoje, takže celý keř v květu působí sytěji a temněji než rozšířená 'Heavenly Blue'. Právě odstín byl důvodem, proč byla rostlina ze semenáčů vybrána a pojmenována.
Habitus je vzpřímený a hustě, jemně rozvětvený. Keř drží tvar a nerozvaluje se do stran, roste spíše pomalu a zůstává kompaktní i bez tvarování. Listy jsou kopinaté až úzce eliptické, zhruba 4,5 až 6,5 cm dlouhé a 1 až 1,7 cm široké, na okraji hrubě zubaté. Svrchní strana je šedozelená, rub výrazně stříbřitě plstnatý. Tato dvoubarevnost se projeví při každém větším závanu větru a odlišuje odrůdu od kultivarů s jednobarevně lesklým zeleným, zlatým nebo naopak celostříbrným olistěním. Rozemnutý list voní kořenitě a balzamicky. Výhony jsou tenké, ale pevné a vztyčené, z báze jich po řezu vyráží velké množství, takže keř zhoustne během jedné sezóny.
Květy jsou drobné, srostlé do hustých vrcholíků v paždí listů podél horní poloviny letorostů. Z korunní trubky vyčnívají dlouhé tyčinky a čnělka, takže květenství má chmýřitý obrys a působí na dálku jako modrá mlha na tmavším podkladu. Plodem je suchý plod rozpadavý na čtyři tvrdky, okrasně bez významu. Tmavší modř drží barvu i v plném slunci a na konci kvetení nepřechází do vybledlé šedomodré, jak to u světlejších odrůd bývá.
Sezónní průběh je posunutý na konec léta. Rostlina raší pozdě, často až v druhé polovině dubna, po většinu sezóny tvoří jen olistěné výhony a kvete od srpna do října, kdy už většina letničkových i trvalkových záhonů odkvétá. Kvete na letošním dřevě. Na podzim list opadá bez nápadného zbarvení, jen do žlutozelené. Dřevnatí pouze báze výhonů, horní část letorostů v tuhých zimách namrzá a rostlina obráží od paty.
Stanoviště snáší jediné: plné slunce a teplé, spíše chráněné místo bez zimního průvanu. Půdu vyžaduje propustnou, lehčí, hlinitopísčitou až kamenitou, klidně chudší a vysychavou. Vápnité půdy jsou bez problému, půdy těžké, ulehlé a v zimě zamokřené vedou k úhynu častěji než samotný mráz. Po zakořenění je rostlina výrazně suchovzdorná a vystačí si se srážkami. V nádobě je rozhodující drenáž a spíše minerální substrát; rašelinové směsi drží v zimě vodu a bývají častější příčinou ztrát než samotné promrznutí kořenového balu. Mrazuvzdornost se uvádí zhruba do -20 °C, na dobře odvodněném stanovišti i o něco níže.
Konečná velikost je 0,8 až 1 m na výšku, šířka odpovídá výšce nebo je o něco menší; v mírných polohách bez zimního poškození může být keř širší. Roční přírůstek je mírný a po jarním řezu rostlina dorůstá do plné velikosti během jediné sezóny, takže konečné rozměry drží stabilně rok co rok.
V zahradě se uplatní v suchých a štěrkových výsadbách, na okrajích slunečných záhonů, u jižní zdi nebo podél zpevněných ploch. Tmavý odstín snese sousedství stříbřitých trav a šedolistých polokeřů lépe než světle modré odrůdy a dobře funguje i v kombinaci se žlutě kvetoucími pozdně letními trvalkami. Výška kolem metru umožňuje použití i do větších nádob. Ve skupině se vysazuje po zhruba 0,7 až 0,8 m, na 1 m2 připadají dvě rostliny. Pozdní kvetení má význam pro včely a motýly v období, kdy jiných zdrojů nektaru ubývá.
Kříženec vznikl kolem roku 1930 v zahradě Arthura Simmondse ve West Clandon v hrabství Surrey, kde se samovolně zkřížil Caryopteris incana s Caryopteris mongholica. Podle místa dostal druhové jméno clandonensis a první rostlina nese dodnes jméno 'Arthur Simmonds'. Odrůda 'Kew Blue' je jejím přímým semenáčem a byla vybrána v Královských botanických zahradách v Kew přibližně v roce 1945, a to právě pro tmavší modř květu. Jméno tedy neodkazuje k odstínu, ale k místu, kde semenáč vyrostl a byl podchycen. Do školkařské distribuce se dostal krátce nato a patří k nejdéle nepřetržitě pěstovaným kultivarům celého rodu.