Ořechoplodec klandonský 'Heavenly Blue' (Caryopteris x clandonensis 'Heavenly Blue') je nejstarší z široce pěstovaných odrůd tohoto křížence a po desetiletí slouží jako měřítko, podle kterého se posuzují novější klony. Vznikl v Ohiu v roce 1953 a v sortimentu se drží díky kombinaci, které mladší odrůdy dosahují jen zčásti: čistě modrý květ bez fialového nebo levandulového nádechu a zároveň pevný, vzpřímený růst. Proti původnímu klonu 'Arthur Simmonds', ze kterého celá skupina vychází, je sevřenější a méně rozkleslý.
Keř tvoří hustý, zhruba kulovitý trs vzpřímených letorostů, které ke konci léta mírně přesahují obrys. Letorosty jsou tenké, nahnědle červené, ale dostatečně tuhé na to, aby se pod hmotností květenství nepokládaly k zemi; to je praktický rozdíl proti starším, rozkladitějším klonům. List je kopinatý, zhruba pět až osm centimetrů dlouhý, šedozelený, na rubu světlejší a po rozemnutí aromatický - aromatický list je znak celého druhu, nikoli této odrůdy. Na podzim list krátce žloutne a opadává bez výrazného zbarvení. Květy jsou drobné a nahloučené do vrcholíků v paždí listů, které tvoří přerušovanou latu podél horní části letorostu. Barva je sytá střední modř s nádechem do ultramarínu a v plném slunci působí sytěji než u odrůd posunutých k levandulovému tónu. Po odkvětu zůstávají nazelenalé kalichy s drobnými nažkami a keř je drží do podzimu.
Rašení je pozdní, často až v druhé polovině dubna nebo v květnu, takže rostlina působí dlouho bezlistě. Celé léto přirůstá a poupata zakládá na letošním dřevě. Kvetení začíná koncem července nebo v srpnu a při teplém podzimu se táhne do října, hlavní nápor ale připadá na srpen a září, tedy na období, kdy v trvalkových záhonech modrých tónů ubývá. Květ je silně navštěvovaný včelami, čmeláky a motýly.
Stanoviště vyžaduje plné slunce, v polostínu porost řídne a kvetení slábne. Půda může být chudší, písčitá i vápenitá, podstatná je propustnost. Přemokřené a těžké jílovité stanoviště je hlavní příčinou úhynu, zvlášť přes zimu - zimní vlhko škodí víc než samotný mráz. Odrostlé rostliny snášejí sucho dobře. Mrazuvzdornost odpovídá zhruba -25 °C, tedy USDA zóně 5. V tuhých zimách nadzemní část namrzá do starého dřeva nebo až k bázi a keř obráží z kořenového krčku, což kvetení neohrozí, protože nasazuje na letošních letorostech.
Růst je rychlý, roční přírůstek se pohybuje zhruba mezi 15 a 60 centimetry podle stanoviště a intenzity jarního řezu. Konečná velikost se při každoročním zmlazení drží na 60 až 100 centimetrech výšky a podobné šířce. Bez řezu se keř časem vytáhne přes metr, spodní část ale prořídne a habitus se rozpadne. Botanicky jde spíš o polokeř: dřevnatí hlavně spodní část, horní letorosty zůstávají měkčí a namrzají jako první. Kořenový systém je mělký a málo rozvětvený. Životnost je omezená, po deseti až patnácti letech rostlina obvykle slábne a vyplatí se ji obměnit.
Uplatní se v předních a středních partiích slunečných záhonů, v suchých výsadbách se šalvějemi, rozchodníky, ovsířem a mezi okrasnými travami, kde pozdní kvetení navazuje na odkvétající letní trvalky. Snese i nízký volný živý plot podél cesty nebo výsadbu do většího kontejneru na slunné terase. Ve skupinové výsadbě se rostliny sázejí zhruba po 50 až 70 centimetrech. Sytě modrý květ nad šedozeleným listem ladí se štěrkovým mulčem a vápencem.
Celá skupina Caryopteris x clandonensis vznikla náhodou. Kolem roku 1930 vysel Arthur Simmonds ve své zahradě v West Clandonu v hrabství Surrey semena druhu Caryopteris mongholica, vedle kterého rostl Caryopteris incana. Ze samovolného křížence vzešel klon později pojmenovaný 'Arthur Simmonds' a podle místa dostal jméno i celý kříženec. Odrůda 'Heavenly Blue' přišla o dvacet let později z druhé strany Atlantiku: vyselektovali ji ve školkách Wayside Gardens v Ohiu a do oběhu se dostala v roce 1953, do Francie ji uvedla školka Minier v roce 1966. Jméno - nebeská modř - míří přímo na tón květu, který odrůdu prosadil. Za desítky let vegetativního množení se pod tímto jménem v obchodě objevují i mírně odlišné klony.