Opletka baldžuánská (Fallopia baldschuanica) je opadavá dřevnatějící liána z čeledi rdesnovitých, která pochází z horských údolí Tádžikistánu a přilehlé střední Asie. V evropských zahradách se pěstuje od konce devatenáctého století a dodnes patří mezi nejpoužívanější rostliny všude tam, kde je potřeba rychle zakrýt velkou plochu.
Šplhá ovíjením: mladé, tenké a pružné letorosty krouží kolem opory a přidržují se jí jen tímto způsobem, bez úponků, přísavných terčíků i kořenových příchytek. Z toho plyne zásadní požadavek na oporu. Opletce vyhovují drátěnky, pletiva, mřížoví, lanka, kovové pergoly, sloupy a stromy s hrubou kůrou; naopak hladká zeď bez konstrukce je pro ni nepoužitelná. Opora musí být pevná, protože starší rostlina je těžká a při námraze nebo mokrém sněhu se hmotnost dále zvyšuje. Dřevnatějící kmínky u báze časem dosahují síly několika centimetrů.
Roční přírůstek se v příznivých podmínkách pohybuje mezi třemi a osmi metry, konečná výška je osm až dvanáct metrů a šířka čtyři až osm metrů. Této velikosti rostlina dosahuje zhruba ve druhém až třetím roce po výsadbě, což je mezi popínavými dřevinami výjimečné. Listy jsou střídavé, srdčitě vejčité, pět až deset centimetrů dlouhé, světle zelené, na podzim jen mírně žloutnoucí a opadávající poměrně pozdě. Mladé letorosty jsou načervenalé a proti světle zelenému listu působí kontrastně.
Kvetení připadá na období od července či srpna do září, v teplém podzimu i do října. Květenstvím jsou vzdušné, převislé až polopřevislé laty deset až patnáct centimetrů dlouhé, sestavené z drobných bělavých až narůžovělých kvítků. Během plného květu bývá celá rostlina pokryta souvislou pěnou květenství, což je hlavní okrasný moment sezony. Po odkvětu se vytvářejí drobné trojhranné nažky s křídlatými obaly, které kvetoucí lata dále prodlužují a přetrvávají na rostlině do zimy. Květy jsou navštěvovány včelami a mouchami v období, kdy nabídka pozdní pastvy klesá.
Stanoviště vyhovuje slunné až mírně přistíněné, na slunci je kvetení výrazně bohatší. Půdu snáší téměř jakoukoli: propustnou i těžší, chudou, kamenitou, suchou, s reakcí kyselou až zásaditou. Po zakořenění je opletka výrazně suchovzdorná, snáší městské prostředí, prašnost i kořenový prostor omezený zpevněnými plochami. Trvale zamokřené půdy jsou jediným stanovištěm, kterému se rostlina nepřizpůsobí. Mrazuvzdornost je plná, letorosty přesto mohou v tuhé zimě částečně namrznout a rostlina obráží ze spodních částí.
V zahradě se opletka používá na zakrytí pergol, altánů, plotů, drátěných oplocení, nevzhledných staveb, opěrných zdí a starých pařezů. Právě rychlost, s jakou plochu zapojí, je hlavním důvodem jejího používání; současně je nutné počítat s tím, že bez zásahu prorůstá do okapů, pod tašky a do sousedních dřevin, které dokáže zastínit. Hodí se proto tam, kde je prostor jasně vymezen a kde se s pravidelným zkracováním počítá už při návrhu.
Množení probíhá dřevitými řízky, které zakořeňují snadno, a v teplých polohách se rostlina rozšiřuje i výmladky od báze. Ve střední Evropě není opletka považována za invazní druh, protože semena u nás dozrávají jen v teplých letech a klíčivost je nízká; v jižní Evropě a v Severní Americe se však z výsadeb šíří do okolí. Trvanlivost je vysoká, dobře založená rostlina vydrží na jednom místě několik desetiletí a s věkem sílí, takže se ročním zkracováním udržuje v požadovaném objemu bez ztráty kvetení.
Druh popsal roku 1883 ruský botanik Eduard von Regel podle materiálu z Baldžuánu, historické oblasti v jižním Tádžikistánu; odtud pochází druhové jméno i český přívlastek. Rodové jméno Fallopia připomíná italského anatoma Gabriela Falloppia z šestnáctého století. Rostlina byla dlouho řazena do rodu Polygonum a v katalozích se dodnes objevuje jako Polygonum aubertii, což je jméno velmi podobného druhu popsaného z Číny; obě rostliny se v zahradnické praxi běžně zaměňují a řada autorů je považuje za jediný taxon. V anglicky mluvících zemích se pro opletku vžil název mile-a-minute vine.