Oman mečolistý (Inula ensifolia) je nízká trvalka suchých a slunných míst, která v létě zahalí svůj trs množstvím žlutých úborů. Ve volné přírodě roste na suchých vápnitých trávnících a ve stepích střední a jihovýchodní Evropy a na Kavkaze. Tomu odpovídají i jeho nároky v zahradě: slunce, teplo a propustná půda.
Rostlina tvoří hustý trs vzpřímených, nevětvených lodyh, po celé délce porostlých úzkými listy. Listy jsou tmavě zelené, tuhé, čárkovité až kopinaté a přisedlé, mají brvitý okraj a pět souběžných žilek, takže připomínají drobné meče. V květu dosahuje výšky 20 až 40 cm a trs se postupně rozroste do šířky 25 až 60 cm. Krátkými výběžky vytváří malé husté porosty, nebují však a sousedy nepřerůstá.
Kvete v červenci a srpnu. Na koncích lodyh se většinou jednotlivě otevírají úbory o průměru 2,5 až 5 cm, jasně až zlatožluté, s úzkými paprsky. Kvetení je bohaté a v plném rozkvětu listy pod květy skoro mizí. Úbory vyhledávají včely, pestřenky i motýli. Nízké lodyhy se dají řezat i do malých kytic.
Nejlépe se mu daří na plném slunci v propustné písčité až hlinité půdě s obsahem vápníku. Dlouhé letní sucho přečká bez zálivky, zato zamokření a těžká zem, ve které stojí voda, mu nesvědčí. V příliš vyprahlé půdě se na listech občas objeví padlí, jinak ho choroby ani škůdci netrápí. Je mrazuvzdorný a zimuje bez ochrany, nadzemní část na podzim zatahuje.
Když se trs koncem léta začne rozkládat, sestřih zhruba na polovinu výšky mu vrátí kompaktní tvar. Staré lodyhy se odstraňují u země na konci roku nebo v předjaří. Starší trsy lze na jaře rozdělit.
Uplatní se na skalce, v suchých a štěrkových záhonech, v obrubách, mezi kameny, v nádobách a v drobných skupinách na okraji stepních výsadeb s nízkými sousedy. Proti omanu východnímu je zhruba poloviční, má menší úbory a úzké listy a místo vlhčí živné půdy vyžaduje sušší vápnité stanoviště.