Olivovník evropský (Olea europaea) je stálezelený strom nebo velký keř středomořského původu, pěstovaný pro plody i pro charakteristický vzhled. V přirozených podmínkách dorůstá pěti až deseti metrů a dožívá se stovek let; v nádobě zůstává výrazně menší a dobře snáší tvarování. Kmen s věkem hrubne a kroutí se, koruna je nepravidelná, listy úzce kopinaté, kožovité, na líci šedozelené a na rubu stříbřitě plstnaté.
Drobné bělavé, nenápadné květy v latách se objevují v červnu až červenci. Plodem je peckovice – oliva – zpočátku zelená, při dozrávání postupně purpurová až černá. Dužnina je pevná, olejnatá a v syrovém stavu velmi hořká kvůli obsahu oleuropeinu; plody proto nelze jíst přímo ze stromu a před konzumací se musí odhořčit nakládáním do solného nálevu nebo louhu. Druh je částečně samosprašný, opylení zajišťuje vítr; vyšší úrodu poskytuje pěstování více geneticky odlišných odrůd současně. Na první plody se u rostlin pěstovaných v nádobě čeká zpravidla řadu let, běžně kolem osmi.
V českých podmínkách je celoroční pěstování ve volné půdě nereálné. Mrazuvzdornost vyzrálých rostlin dosahuje krátkodobě zhruba minus deseti až minus dvanácti stupňů, mladé rostliny poškozuje už minus pět stupňů a dlouhodobé promrznutí kořenového balu je smrtelné. Pěstování v nádobě, která umožňuje přesun na zimoviště, je tedy jediné spolehlivé řešení. Zimuje se ve světlé chladné místnosti při pěti až deseti stupních, se silně omezenou zálivkou; olivovník je stálezelený, a proto ani v zimě nesmí zůstat ve tmě.
Přes léto se nádoba umísťuje ven na plné slunce, do závětří. Substrát má být propustný, spíše chudší, s příměsí hrubého písku nebo drti a s neutrální až mírně zásaditou reakcí. Olivovník snáší sucho velmi dobře, přemokření naopak vede k hnilobě kořenů. Řez snáší výborně a provádí se na jaře; kromě tvarování se odstraňují vnitřní zahušťující větve, protože olivovník plodí na loňském dřevě a potřebuje prosvětlenou korunu.
Plody se po odhořčení nakládají, plní nebo lisují na olivový olej. Pro naše podmínky je realistickým cílem spíše okrasná hodnota rostliny a menší množství plodů; olej se z nádobových rostlin prakticky nezískává. V teplých letech ale plody dozrají a nakládané olivy z vlastní produkce jsou dosažitelné.
Přesazuje se každé dva až tři roky do jen mírně větší nádoby s dobrou drenážní vrstvou. Nejčastějšími škůdci při pěstování v nádobě jsou štítenky a puklice, kterým nahrává teplé a suché zimoviště; kontrola rubu listů je proto na místě.
Olivovník patří k nejstarším kulturním dřevinám Středomoří, jeho pěstování je doloženo v Levantě již před šesti tisíci lety. Olivový olej byl v antice surovinou pro jídlo, osvětlení, kosmetiku i rituální pomazání a olivová ratolest se stala symbolem míru a vítězství; věnci z olivových větví se odměňovali vítězové starověkých olympijských her. Rodové jméno Olea pochází z latinského oleum, olej, které samo vzniklo z řeckého elaion – jazyková stopa dokládající, jak úzce byl strom se svým produktem spojen. Přívlastek europaea odkazuje na oblast, kde druh zdomácněl, ačkoli jeho původ leží ve východním Středomoří a Malé Asii.