Moruše bílá (Morus alba) je opadavý strom z čeledi morušovníkovitých, pěstovaný pro plody, pro listy i pro stín. V dospělosti dorůstá deseti až patnácti metrů a tvoří širokou hustou korunu; existují i nižší a kompaktnější formy. Lesklé listy jsou různě laločnaté, a to i na jediném stromě, což je pro moruše typické.
Plodem je souplodí drobných peckoviček, tvarem podobné ostružině a dlouhé dva až tři centimetry. Barva sahá od bílé přes růžovou po světle fialovou, u některých odrůd až po černou. Dužnina je měkká a šťavnatá, chuť sladká a jemná, méně výrazná a méně kyselá než u moruše černé. Zralé plody se snadno oddělují od stopky a samy padají. Toho se využívá při sklizni: pod strom se rozprostře plachta a větvemi se zatřese.
Kvete v dubnu a květnu, sklízí se v červnu a červenci. Moruše bílá je samosprašná, k plodnosti nepotřebuje druhý strom a sama stačí i na malé zahradě s jediným ovocným stromem. Do plodnosti nastupuje poměrně brzy a dožívá se i několika set let.
Nejlépe plody dozrávají na plném slunci v teplé chráněné poloze. Půda může být hlinitá až písčitá, hlavně propustná; moruše si poradí i s chudším stanovištěm a vyhovuje jí pH mezi šesti a sedmi a půl. Sází se na jaře v březnu a dubnu nebo na podzim v říjnu, s rozestupem šest až osm metrů, protože koruna se časem široce rozloží.
Vyzrálé stromy snášejí mrazy do -25 °C, mladé výsadby jsou citlivější, ale po poškození dobře regenerují. V našich podmínkách je moruše bílá spolehlivě otužilá a přizpůsobivá, zvládá i městské prostředí a sucho. Řeže se umírněně po sklizni nebo v předjaří, silný zásah i zmlazení snáší dobře.
Plody se jedí čerstvé, suší se, mrazí a zpracovávají na džemy, sirupy, šťávy a ovocná vína; sušené připomínají rozinky. Padající plody však barví dlažbu, a proto se strom nesází těsně nad dlažbu a jiné zpevněné plochy.
Užitek z moruše nekončí u plodů. Listy jsou krmivem pro bource morušového i pro hospodářská zvířata a tvrdé, pružné a odolné dřevo se používalo na nástroje, sudy a hudební nástroje. Strom dobře snáší sestřih a tvarování, v jižní Evropě se proto běžně vede jako stříhaný stinný altán nad terasou. Spojuje tak užitek ovocného stromu se stínem a dlouhověkostí parkové dřeviny.
Moruše bílá pochází z východní Asie, hlavně z Číny, kde se pěstuje po tisíciletí. Nešlo o plody, ale o listy: je hostitelskou dřevinou bource morušového a bez ní by nevzniklo hedvábnictví. Proto se šířila po celé Hedvábné stezce a do Evropy se dostala ve středověku, kdy se o vlastní hedvábí pokoušely Itálie a Francie. V českých zemích výsadbu moruší podporovala Marie Terezie kvůli surovině pro domácí manufaktury a stromy z té doby rostou na jižní Moravě dodnes.