Modřín opadavý 'Puli' (Larix decidua 'Puli') je převislá odrůda domácího modřínu, vybraná v polovině devadesátých let maďarským školkařem Józsou Miklósem ze Szombathely. Od nejrozšířenější převislé formy 'Pendula' se liší hustším větvením, jemnějšími a světlejšími jehlicemi a přísněji svislým spádem větví. V roce 2010 ji Americká společnost pro jehličnany zařadila do programu Collectors Conifer of the Year, což odrůdě otevřelo cestu do zámořského sortimentu. Jde o opadavou koniferu — jednu z mála skupin jehličnanů, které na zimu shazují jehlice.
Rostlina netvoří průběžný vrcholový výhon. Bez opory se plazí po zemi a chová se jako pokryvná dřevina vysoká zhruba třicet centimetrů, která se rozbíhá do šířky. Pokud se hlavní výhon v mládí vyváže ke kůlu nebo se odrůda naroubuje na kmínek, roste vzhůru jen do výšky opory a odtud spadají větve strmě dolů. Konečná výška je proto dána pěstitelským zásahem, ne genetikou: u kmínku osmdesát centimetrů zůstane koruna zhruba v této úrovni, u vyvázaného exempláře se dá dostat i nad dva metry. Roční přírůstek je na jehličnan velký, třicet až čtyřicet centimetrů, takže tvar se vytvoří rychle. Po deseti letech mívá vyvázaná rostlina kolem sto pětadvaceti centimetrů výšky a půl metru šířky, převislé větve ale postupně narůstají dál.
Jehlice jsou měkké, ploché, světle zelené až šedozelené, dlouhé dva až tři centimetry. Na delších letorostech vyrůstají jednotlivě, na krátkých brachyblastech v hustých svazečcích po dvaceti až čtyřiceti, což dodává větvím chomáčovitou strukturu. Na jaře jsou jehlice svěže světle zelené a mimořádně jemné, přes léto tmavnou a v listopadu se před opadem zbarvují do zlatožluté až medové. Po opadu zůstává v zimě viditelná samotná kostra svisle splývajících, tenkých větví, která je u této odrůdy hlavním okrasným prvkem. Na starších rostlinách se objevují drobné vzpřímené šišky dlouhé dva až čtyři centimetry; mladé samičí šištice bývají zjara karmínově načervenalé a v angličtině se jim říká modřínové růžičky, zatímco samčí šišticky jsou drobné, žlutavé a nenápadné. Kořenový systém je plochý a hustě prokořeňuje svrchní vrstvu půdy.
Stanoviště vyžaduje plné slunce. Modřín je světlomilná dřevina a ve stínu řídne, ztrácí barvu jehlic a špatně větví. Půda má být hluboká, propustná a spíše čerstvě vlhká, s reakcí od mírně kyselé po mírně zásaditou; trvale podmáčená ani zhutněná stanoviště modřín nesnáší a nevyhovuje mu ani výsadba do dlážděných ploch, kde je kořenový prostor omezený. Odolnost proti větru je vysoká, stejně jako mrazuvzdornost — uvádí se zóna 3 až 4, tedy zhruba do −35 °C. Suchá, horká a zároveň vyprahlá místa naopak vhodná nejsou, protože mělké kořeny v létě rychle vysychají.
V zahradě se odrůda používá jako solitéra malého formátu: u vstupu, na kraji terasy, v štěrkových a vřesovištních výsadbách nebo v japonsky laděných kompozicích, kde vynikne kresba větví. Vyvázaná rostlina se hodí i k vodní hladině, nad kterou větve splývají. Nevyvázaný exemplář se dá vysadit na opěrnou zídku nebo na svah, kde se převisne přes hranu. Zkracování mladých letorostů snáší dobře a řezem se dá koruna zahustit nebo zkrátit; řez do starého bezjehličnatého dřeva ale obráží nespolehlivě, proto se tvar udržuje průběžně, ne jednorázově. Snáší i pěstování v nádobě, počítá se ovšem s tím, že kořenový bal v mrazu potřebuje ochranu.
Jméno 'Puli' pochází z maďarštiny a odkazuje na stejnojmenné plemeno maďarského ovčáckého psa. Puli má hustou srst svinutou do dlouhých šňůr, které mu splývají po celém těle až k zemi — a právě takový dojem dělají tenké, hustě větvené a svisle padající výhony této odrůdy. Šlechtitel Józsa Miklós, školkař ze západomaďarského Szombathely, vybral rostlinu ze semenáčů modřínu a pojmenoval ji podle svého psa. Do evropského sortimentu se dostala v devadesátých letech a odtud přes americké školky dál; v roce 2010 se objevila v americkém programu Collectors Conifer of the Year, který každoročně vybírá několik sběratelsky zajímavých jehličnanů.