Modráska kopinatá (Pontederia lanceolata) je vytrvalá bahenní rostlina z čeledi modráskovitých a nejmohutnější taxon, který se z tohoto rodu v mírném pásu pěstuje. Botanicky se dnes vede jako jižní varieta modrásky srdčité, Pontederia cordata var. lancifolia, a v obchodní síti se objevuje pod jmény Pontederia lanceolata i Pontederia cordata 'Lanceolata'. Rozdíl proti běžné modrásce srdčité je čistě kvantitativní a tvarový: listová čepel je protáhle kopinatá místo krátce srdčité, rostlina je vyšší a robustnější a kvete o měsíc později.
Trs je vzpřímený a mohutný, vyrůstá z tlustého plazivého oddenku uloženého v bahně. Listy jsou dlouze řapíkaté, čepel je kopinatá až podlouhle kopinatá, na bázi mělce srdčitá, lesklá, sytě zelená a nápadně velká — u dobře zásobených rostlin dosahuje délky kolem pětadvaceti centimetrů při šířce zhruba deseti až třinácti centimetrů. Olistění je tuhé a drží tvar i v otevřené poloze. Květenství tvoří hustý válcovitý klas na vrcholu silného stvolu, vysunutý vysoko nad listy; jednotlivé kvítky jsou drobné, nálevkovité, sytě modrofialové, na horním úkrojku se žlutou skvrnou, která slouží opylovačům jako naváděcí značka. Klas kvete odspodu nahoru několik týdnů, protože jednotlivé květy vydrží jen den. Plodem je nažka uzavřená ve vytrvalém okvětí.
Sezonní průběh je posunutý do druhé poloviny léta. Rašení začíná pozdě, v květnu až červnu, kvetení nastupuje zhruba v červenci a pokračuje do září, tedy v období, kdy většina jarních a raně letních vodních trvalek už odkvetla. To je hlavní důvod, proč se tento taxon do větších nádrží zařazuje. Po prvních mrazech nadzemní část odumírá, oddenek zimuje pod vodou a na jaře znovu obráží.
Stanoviště vyžaduje slunné až mírně polostinné, na plném slunci je kvetení nejbohatší. Substrát má být těžký, živný, jílovitý; při pěstování v koši je vhodné doplnit tabletové hnojivo, protože velká listová plocha vyžaduje odpovídající zásobu živin. Doporučovaná hloubka vody nad kořenovým balem je zhruba deset až patnáct centimetrů, ve větších nádržích se osvědčuje i o něco více. Přechodné zaplavení hlubší vodou rostlina zvládá, trvale hluboká voda ale ne. Mrazuvzdornost je slabší než u srdčité formy, protože jde o taxon jižnějšího rozšíření z jihovýchodu Spojených států; podmínkou přezimování je, aby oddenek zůstal pod nezamrzající vrstvou vody, a v mělkých nádržích se koš na zimu přesouvá do hloubky.
Vzrůstem jde o vysokou vodní trvalku. Stvoly dorůstají devadesáti až sto dvaceti centimetrů, výjimečně i výš, trs se do šířky rozrůstá krátkými oddenky. Rozrůstání je pozvolné, nikoli agresivní, ale u tak velké rostliny je vhodné počítat s tím, že v menší nádrži během několika let opticky převáží. Výsadba do koše rozrůstání usměrní a zároveň usnadní dělení, které se doporučuje po třech až čtyřech letech, jinak kvetení uvnitř zahuštěného trsu slábne.
V zahradě je modráska kopinatá určena do větších jezírek, koupacích nádrží, mokřadních zón a extenzivních břehových výsadeb, kde unese měřítko vodní plochy. Jako vysoký svislý prvek doplňuje horizontálně působící lekníny a plovoucí listy. Dobře se kombinuje se šípatkou, zevarem, kosatcem žlutým a vysokými ostřicemi. Modré klasy v pozdním létě intenzivně navštěvují včely a čmeláci, hustý porost slouží jako úkryt vodním živočichům. Do malých nádob a minijezírek se tento taxon nehodí — pro ně je vhodnější kompaktnější modráska srdčitá.
Rodové jméno Pontederia zavedl Carl Linné na počest italského botanika Giulia Pontedery, profesora botaniky v Padově. Jméno lanceolata i lancifolia odkazuje ke kopinatému tvaru listové čepele. Právě tvar listu byl u tohoto rodu zdrojem řady taxonomických jmen — čepel se totiž liší nejen mezi populacemi, ale i v rámci jedné rostliny, takže se z různých listových forem postupně popsalo několik druhů, které dnešní botanika slučuje do jediného variabilního druhu. Základ jména Pontederia lancifolia položil Gotthilf Muhlenberg v roce 1813. V zahradnickém obchodu se taxon drží jako samostatná položka, protože rozdíl v habitu i v době květu je pro praxi podstatný.