Meduňka lékařská (Melissa officinalis) je vytrvalá aromatická bylina z čeledi hluchavkovitých. Původní je ve východním Středomoří, Malé Asii a Zakavkazí; po staletích pěstování v klášterních a selských zahradách zplaněla po celé Evropě včetně Česka, kde roste na okrajích cest, na zdech a v opuštěných zahradách. Rod čítá jen tři druhy a v zahradách se z nich pěstuje prakticky jediný, právě tento.
Nadzemní část tvoří rozvětvený, hustě olistěný trs čtyřhranných, jemně chlupatých lodyh. Listy jsou vstřícné, vejčité až srdčité, tři až osm centimetrů dlouhé, na okraji hrubě vroubkované, svrchu svraskalé a světle až sytě zelené. Podstatná je vůně: při doteku list uvolní intenzivní citronové aroma, za které odpovídají silice citral, citronelal a geraniol. Obsah silice je nízký, řádově setiny až desetiny procenta hmotnosti sušiny, a proto meduňkový éterický olej patří k nejdražším bylinným olejům vůbec. Květy jsou drobné, dvoupyské, bílé až nažloutlé, občas s narůžovělým nádechem, sestavené do lichopřeslenů v paždí horních listů. Kvetení probíhá od června do srpna a v tom období patří porost k nejnavštěvovanějším místům na záhoně; nektar sbírají včely, čmeláci i drobní samotářští opylovači.
Sezona začíná pozdě. Meduňka raší až s vytrvalejším oteplením v dubnu, o to rychleji pak přirůstá. Nejaromatičtější je list krátce před rozkvětem, tedy zhruba v druhé polovině června; po rozkvětu listy hrubnou, vůně slábne a spodní části lodyh dřevnatí. Seříznutý trs spolehlivě obrazí a do podzimu vydá druhou, jemnější sklizeň. S prvními mrazy nadzemní část zatáhne a přes zimu z rostliny zůstane jen kořenový krček s pupeny těsně nad zemí.
Stanoviště snáší v širokém rozpětí, od plného slunce po lehký polostín. Na slunci a v sušší, propustné, spíše chudší půdě je aroma nejsilnější; ve stínu a v přehnojeném záhoně trs sice zbytní a listy jsou větší, vůně se však zředí. Půda vyhovuje hlinitopísčitá, vápnitá spíše svědčí, těžké a zamokřené polohy nikoli — zimní vlhko u kořenů poškozuje rostlinu víc než samotný mráz. Mrazuvzdornost je vysoká, jde o zcela otužilou trvalku, která ve středoevropských podmínkách nepotřebuje žádnou zimní ochranu. Trs je nevýběžkatý a nešíří se podzemními oddenky jako máta, zato se ochotně vysévá: jednou zavedená meduňka se v okolí objevuje ze semen ještě po letech.
Vzrůst je střední. Kvetoucí trs dosahuje padesáti až osmdesáti centimetrů, na živné půdě i metru, do šířky zabere po třech letech čtyřicet až šedesát centimetrů. Konečné velikosti dosahuje už ve druhé sezoně po výsadbě. Trvalkovost je dlouhá, po čtyřech až pěti letech ale střed trsu prořídne a dřevnatí, takže se rostlina omlazuje dělením.
V zahradě má místo v bylinkovém záhoně, ve vyvýšeném záhonu u kuchyně nebo v nádobě o objemu alespoň deseti litrů, kde je samovýsev pod kontrolou. Snese i výsadbu na okraj polostinných partií a pod řídké koruny dřevin. V kuchyni se uplatní výhradně čerstvá nebo šetrně usušená: patří do studených nápojů, limonád, ovocných salátů, tvarohových dezertů a bylinných čajů, varem však aroma prchá, a tak se přidává až na závěr. Sušení má probíhat rychle, ve stínu, v tenké vrstvě a při teplotě do pětatřiceti stupňů; pomalu nebo přehřátě sušený list zčerná a vůni ztratí. I dobře usušená droga si drží aroma zhruba rok.
Rodové jméno Melissa pochází z řeckého slova pro včelu. Antičtí i středověcí včelaři vytírali čerstvou natí vnitřek prázdných úlů, protože citronová vůně roj přitahuje a pomáhá ho usadit; ze stejné představy vzniklo české jméno odvozené od medu. Druhové jméno officinalis odkazuje na officinu, lékárnickou dílnu, kde bylina po staletí patřila k základnímu sortimentu. Do západní Evropy ji přinesli Arabové, kteří ji pěstovali ve Španělsku od 7. století; kláštery ji pak rozšířily dál na sever. V roce 1611 z ní pařížští karmelitáni připravili takzvanou karmelitánskou vodu, lihový výluh s meduňkou a kořením, jenž se prodával v evropských lékárnách ještě ve 20. století.