Máta peprná (Mentha × piperita) je vytrvalá bylina z čeledi hluchavkovitých, která nevznikla v přírodě jako druh, ale jako kříženec máty vodní (Mentha aquatica) a máty klasnaté (Mentha spicata). Jde o sterilního křížence: nasazuje květy, ale nevytváří klíčivá semena, takže se rozmnožuje jen vegetativně, oddenky a řízky. Všechny rostliny v prodeji jsou proto klony a osivo označené jako máta peprná je vždy něco jiného. Český přívlastek popisuje chuť — mentol na jazyku nejprve pálí a hned potom chladí.
Trs tvoří vzpřímené, čtyřhranné lodyhy, často naběhlé do fialova. Listy jsou vstřícné, vejčitě kopinaté, čtyři až devět centimetrů dlouhé, na okraji pilovité, tmavě zelené s načervenalou žilnatinou a lysé nebo jen řídce chlupaté. Silice obsahuje mentol jako hlavní složku, doplněný mentonem; právě vysoký podíl mentolu odlišuje mátu peprnou od kuchyňsky mírnějších máty klasnaté a marocké. Květy jsou drobné, růžovofialové, natěsnané do hustých válcovitých lichoklasů na koncích lodyh, a rozkvétají od července do září. Nektar je vyhledávaný včelami a motýly, ze semeníků však nic nedozraje. Celá rostlina voní i bez doteku, zvlášť za teplého bezvětrného večera.
Sezonní průběh začíná v dubnu, kdy z přezimovaných oddenků vyrazí nové výhony — často o pořádný kus dál, než kde rostlina stála loni. Obsah silice stoupá až do počátku kvetení, takže nejvydatnější sklizeň připadá na období od konce června do doby, kdy se otvírají první květy. Seříznutý porost obrazí a do podzimu vydá druhou sklizeň. Po prvních mrazech nadzemní část zatáhne a zimu přečkají jen mělce uložené oddenky, ze kterých se porost každé jaro obnoví posunutý o kus stranou. Kvetoucí lodyhy jsou z hlediska sklizně už překonané, list na nich hrubne a mentolu ubývá.
Stanoviště snáší slunné i polostinné, výrazně lépe než ostatní bylinky ale zvládá vlhko. Půda má být živná, humózní a stále vlhká; na vyprahlém záhoně listy usychají a rostlina rychle vykvete. Snese i okraj jezírka a trvale promáčené místo, kde by většina kuchyňských bylin uhynula. Mrazuvzdornost odpovídá zóně 5, tedy hluboko pod −20 °C, a zimní ochranu nepotřebuje. Hlavním problémem je rez mátová, houbová choroba, která se projeví oranžovými kupkami na rubu listů; nejvíc jí svědčí zahuštěný, vlhký a několik let neobměněný porost. Osvědčenou praxí je přesadit mátu po třech až čtyřech letech na nové místo.
Vzrůst dosahuje třiceti až devadesáti centimetrů podle vlhkosti a živin. Zásadní údaj se však týká šířky: dužnaté podzemní oddenky se rozbíhají mělce pod povrchem a za jedinou sezonu urazí půl metru i více, takže rostlina bez omezení postupně obsadí celý záhon a potlačí sousedy. Kořenová bariéra zapuštěná do hloubky nejméně třiceti centimetrů, kbelík bez dna nebo samostatná nádoba jsou proto standardní součástí výsadby.
V zahradě má máta peprná místo v ohraničeném dílu bylinkového záhonu, ve zvýšeném záhonu, v nádobě o objemu deseti litrů a více nebo na okraji vodní plochy. V kuchyni se používá spíš nasládle než slaně: mentolová ostrost patří do čajů, sirupů, limonád, čokoládových a smetanových dezertů, likérů a bylinných směsí, zatímco do salátů a masitých pokrmů se hodí lépe mírnější máty. Sušení má probíhat rychle, ve stínu a při teplotě do pětatřiceti stupňů; správně usušený list zůstane zelený a drží aroma zhruba rok.
Máta peprná má na rozdíl od většiny bylin datovatelný začátek. Roku 1696 zveřejnil anglický přírodovědec John Ray nález doktora Ealese z hrabství Hertfordshire — rostlinu, která se nepodobala žádné známé mátě a chutnala nezvykle palčivě. Do londýnského lékopisu se dostala roku 1721 pod jménem Mentha piperitis sapore, tedy máta pepřové chuti, a moderní jméno jí dal Carl Linné v roce 1753. Pěstitelské centrum vzniklo v anglickém Mitchamu jižně od Londýna, jehož jméno dodnes nese nejrozšířenější odrůdový typ. Protože kříženec nevytváří klíčivá semena, putovaly po celém světě jen oddenky.