Marulka lékařská (Calamintha nepeta) je aromatická trvalka z čeledi hluchavkovitých, příbuzná mátám, šalvějím a dobromyslům. V nabídce je běžná, nešlechtěná forma druhu, nikoli některá z pojmenovaných odrůd, jako jsou 'Blue Cloud', 'White Cloud' nebo 'Triumphator'. Jednotlivé rostliny v porostu se proto mohou mírně lišit výškou i sytostí fialového tónu.
Roste jako hustý, bohatě rozvětvený polokeřík, jehož lodyhy ve spodní části dřevnatí. Čtyřhranné výhony jsou jemně chlupaté a nesou drobné vstřícné listy, vejčité, 1 až 3 cm dlouhé, s mělce vroubkovaným okrajem. Listy jsou matně šedozelené a po rozemnutí silně voní; vůně stojí mezi mátou a oreganem. Květy jsou drobné, 8 až 12 mm dlouhé, bledě fialové až téměř bílé, s tmavěji kresleným pyskem, a sedí v řídkých vrcholících po celé délce výhonů. Jednotlivý květ je nenápadný, celý porost ale působí jako našedlý kvetoucí opar. Právě tou lehkostí se marulka liší od hutných trvalek, se kterými se do výsadeb kombinuje.
Kvete od konce června nebo od července nepřetržitě do října, v teplých polohách až do prvních silnějších mrazů. Poupata dorůstají průběžně a zřetelná odkvetlá fáze nenastane. Sestřih zhruba o třetinu v polovině léta porost zahustí a obnoví kvetení. Listy zůstávají zelené hluboko do podzimu, potom nadzemní část usychá a přes zimu drží jako řídká suchá kostra. Nektaru je hodně a v době květu patří marulka k nejnavštěvovanějším trvalkám: létá na ni kolem sedmatřiceti druhů divokých včel a k nim čmeláci, pestřenky i motýli.
Potřebuje plné slunce a teplé, vzdušné místo; v polostínu řídne a poléhá. Půda má být propustná, spíše chudá, sušší a vápnitá, protože v přírodě druh roste na vápencových stráních a skalách. V živné a vlhké zemině roste bujně a měkce a ztrácí vůni. Snáší mrazy do -23 °C. Větším nebezpečím než mráz je zimní zamokření kořenového krčku, a proto se na podzim nestříhá nakrátko. Zavedené rostliny přečkají letní sucho bez zálivky.
Dorůstá 20 až 50 cm, obvykle 30 až 40 cm, a trs je široký 30 až 40 cm. Krátké podzemní výběžky ho rozšiřují jen pozvolna, na propustném podkladu se ale ochotně vysévá. Semenáče ve štěrku a ve spárách se snadno vytrhají a odstranění odkvetlých výhonů před dozráním semen samovýsev omezí. Na metr čtvereční se počítá zhruba osm rostlin.
Hodí se do štěrkových a suchých záhonů, skalek, lemů cest a teras, na zelené střechy, do bylinkových výsadeb i do nádob. Šedozelený opar spojuje výraznější trvalky, jako jsou levandule, šalvěje, třapatky, rozchodníky a okrasné traviny, a jako podsadba zakryje holé paty růží. Listy se dají použít i v kuchyni, čerstvé i sušené, hlavně k houbám, luštěninám a pečené zelenině.
Druh roste od Středomoří přes Švýcarsko a Rakousko na východ až po severní Írán, vždy na suchých vápnitých stráních a skalách. V Německu je původní, ale ohrožený, do české květeny se dostal až druhotně. V Itálii patří k běžnému kuchyňskému koření a pod jmény nepitella nebo mentuccia se tradičně přidává k houbám a artyčokům.