Malinoostružiník 'Tayberry' (Rubus loganobaccus 'Tayberry') je kříženec ostružiníku a maliníku vyšlechtěný ve Skotsku, který se pěstuje pro velké protáhlé plody. Tvoří dlouhé poléhavé až obloukovité výhony o délce 2 až 3 m a bez opory se neobejde: vede se na drátěnce, pergole nebo plotě. Původní forma má výhony ostnité, v prodeji jsou běžné i beztrnné klony.
Plody jsou protáhle kuželovité a měří zhruba 3,5 až 5 cm, takže malinu přerostou na první pohled. Během zrání tmavnou ze sytě červené do tmavě purpurové a sbírají se až plně vybarvené, kdy ztratí kyselost. Šťavnatá, měkčí dužnina chutná sladce navinule, s jasně malinovým aroma a s plností po ostružinovém rodiči. Na rozdíl od maliny se plod trhá i s lůžkem; při sběru je proto pevnější, ale rychle pouští šťávu a dlouho nevydrží.
Zraje od poloviny července do srpna, postupně, a sbírá se v několika vlnách. Rostlina je samosprašná a druhý keř k opylení nepotřebuje, včely a další hmyz ale zlepší vyplnění souplodí. Plodí na loňských výhonech, a podle toho se řídí i řez.
Nejlépe se mu daří na slunném a chráněném místě, třeba u jižní nebo západní zdi; ve stínu plody nedosladí. Půda má být hluboká, humózní, propustná a mírně kyselá, v době zrání dostatečně vlhká. Mráz snáší hůř než maliník. V drsnějších polohách se výhony na zimu sundají z opory, položí k zemi a lehce přikryjí chvojím nebo netkanou textilií, protože namrzlé výhony na jaře neplodí.
Řez sleduje dvouletý cyklus: po sklizni se odplozené výhony vyřežou u země a nové letorosty se přivážou k opoře. Kvůli jejich délce se vyplatí rozvést je vějířovitě nebo do stran a nechat volné místo pro letošní přírůstky. Keř roste bujně a v těsném prostoru zahoustne a hůř prosychá.
Rozmnožit ho jde snadno. V srpnu se konec letorostu ohne k zemi, přišpendlí a zasype; do podzimu zakoření a na jaře se oddělí jako nová rostlina. Tahle cesta je rychlejší než řízkování.
Výnos z jedné dobře vedené rostliny je vysoký a běžné domácnosti stačí. Plody vyniknou ve zpracování: na džemy, marmelády, sirupy, šťávy, ovocná vína a k mražení, kde se výrazná chuť projeví naplno. Kyselosti mají dost na to, aby výrobky držely chuť bez dalšího okyselení. Čerstvé se jedí přímo z keře, protože dlouho nevydrží.
Odrůdu vyšlechtil Derek L. Jennings ve Skotském ústavu zahradnického výzkumu v Invergowrie u Dundee křížením ostružiníku a červeného maliníku. Do pěstování byla uvedena roku 1979. Ze skotského šlechtění pochází i další kříženec rodu Rubus, 'Tummelberry'. Malinoostružiník se pěstuje hlavně v zahradách, nikoli na plantážích, protože jeho měkké plody nesnášejí dlouhou přepravu.