Máčka plocholistá (Eryngium planum) je vytrvalá trvalka z čeledi miříkovitých, tedy blízká příbuzná mrkve a kopru, přestože svým ostnitým zjevem připomíná spíš bodláky. Poznávacím znakem je kovově modré zbarvení, které v létě zachvátí nejen květenství, ale i horní část lodyh. V přírodě roste na suchých trávnících, mezích a pastvinách od střední a východní Evropy po západní Asii; v Česku patří mezi původní, ale velmi vzácné druhy.
Z přízemní růžice vyrůstá přímá lodyha, která se v horní třetině bohatě větví do řídkého, vzdušného kandelábru. Přízemní listy jsou dlouze řapíkaté, vejčité až podlouhlé, se srdčitou bází, kožovité, tmavě zelené a jen jemně zubaté — na rozdíl od lodyžních listů nepíchají a měří deset až patnáct centimetrů. Lodyžní listy jsou menší, dlanitě dělené a zakončené ostny. Lodyha i větve se od června barví do ocelově modré s fialovým nádechem. Květenství tvoří drobná strboulovitá hlávka jeden až dva centimetry velká, složená z množství přisedlých modrých kvítků, kolem níž vybíhá věnec úzkých, tuhých, ostnitých listenů. Právě listeny dávají hlávce hvězdicový obrys a drží barvu i po odkvětu. Na jedné rostlině jich bývá několik desítek.
Sezonní průběh začíná v dubnu obnovením přízemní růžice, která sama o sobě nápadná není. Lodyhy vyrůstají v květnu, první hlávky se otevírají v červnu a kvetení pokračuje až do září; nejsytější modrá se objevuje na plném slunci uprostřed léta, zatímco zastíněné rostliny zůstávají šedozelené. Po odkvětu barva přechází do stříbrošedé a suché lodyhy s hlávkami stojí vzpřímeně přes zimu, kdy tvoří výraznou grafickou siluetu v jinovatce.
Stanoviště vyžaduje plné slunce, na němž se rozhoduje o intenzitě modré barvy. Půda má být propustná, spíš chudá, písčitá nebo kamenitá, klidně vápnitá; postačí i běžná zahradní zemina, pokud nezůstává mokrá. Živná a vlhká půda vede k měkkému, poléhavému růstu a ke ztrátě zbarvení. Rostlina je hluboce kořenující — kůlový kořen zasahuje daleko do podloží — a proto po zakořenění zvládá dlouhé sucho, zasolení u cest i vítr. Táž vlastnost znamená, že přesazování a dělení trsu snáší špatně; množí se převážně výsevem a kořenovými řízky a na stanovišti se ponechává trvale. Choroby ani škůdci ji netrápí a okusu zvěří odolává.
Vzrůst je vzpřímený a trsnatý. Konečná výška se ve výsadbě pohybuje mezi šedesáti a devadesáti centimetry, na chudých stanovištích méně, v příznivých podmínkách vzácně až metr; šířka trsu bývá třicet až pětačtyřicet centimetrů. Trs se rozrůstá pomalu a nešíří se výběžky, ochotně se však vysemeňuje, takže po několika letech se v okolí objevují semenáče.
Použití je široké. Uplatní se ve štěrkových a prérijních záhonech, na suchých svazích, ve skalkách i v přírodních výsadbách po vzoru středoevropských stepních trávníků. Kovová modř dobře vypadá vedle žlutých a oranžových tónů — třapatek, třezalek, mochen — i mezi travinami typu kavylu, jejichž pohyb kontrastuje s tuhou stavbou máčky. Řezané květy vydrží ve váze dlouho a hlávky se snadno suší; sušené si drží tvar i modrou barvu po celou zimu a patří ke klasickému materiálu suchých vazeb. Dobře funguje také v nádobách na osluněných terasách a ve výsadbách u parkovišť a chodníků, kde je půda utužená, teplá a suchá. Pro včely, čmeláky a motýly představuje v době květu vydatný zdroj nektaru a květenství bývá po celý den obsazené hmyzem; kvete v období, kdy v zahradě nabídka pylu a nektaru obvykle klesá.
Rodové jméno Eryngium používali už antičtí autoři, Theofrastos a Dioskoridés jím označovali ostnité miříkovité rostliny. Druhové jméno planum odkazuje na ploché, nedělené přízemní listy, odtud i české pojmenování plocholistá. V Česku je máčka plocholistá původním druhem panonské části jižní Moravy, kde roste na suchých pastvinách a mezích; planě rostoucí populace patří ke kriticky ohroženým a jsou chráněny zákonem, zahradní rostliny proto pocházejí výhradně z množitelských školek. Do okrasných zahrad se druh dostal v 19. století a rozšířil se po celé Evropě i Severní Americe, kde místy zplaňuje. Dnešní sortiment tvoří především odrůdy vybrané pro sytější modř.