Lilie 'Tiger Babies' (Lilium 'Tiger Babies') je cibulovitá vytrvalá rostlina z čeledi liliovitých, řazená mezi asijské hybridy s převislými květy. Od běžných asijských lilií s květy obrácenými vzhůru se liší nicími, dolů skloněnými květy a měkkou lososově meruňkovou barvou s hustou skvrnitostí.
Rostlina vyrůstá z bílé šupinaté cibule, která nemá krycí slupku a nikdy zcela nevysychá. Cibule je proto vůči vyschnutí citlivější než cibule tulipánů nebo narcisů a v obchodě se dodává v mírně vlhkém substrátu. Stonek je jediný, vzpřímený, pevný, tmavě zelený a hustě porostlý listy. Pevnost stonku je u tohoto kultivaru výrazná — i plně rozkvetlá rostlina se pod váhou květů nepokládá a oporu zpravidla nevyžaduje.
Listy jsou střídavé, čárkovitě kopinaté, sedm až patnáct centimetrů dlouhé, lesklé, tmavě zelené a nahloučené po celé délce stonku. Olistění zůstává celistvé do konce léta a teprve pak žloutne. Nadzemní část na podzim odumírá a rostlina zimuje jako cibule v půdě.
Stonek nese pět až patnáct květů v řídkém hroznu. Květy jsou nicí, šest až deset centimetrů široké, s okvětními lístky nazpět ohnutými, takže tvar připomíná spíše tygrovanou lilii než klasickou asijskou. Barva je lososově meruňková až broskvová s růžovým nádechem a směrem k hrdlu tmavne do sytě meruňkové. Po celé ploše okvětí jsou hnědopurpurové skvrny, u báze hustší. Prašníky jsou rezavě hnědé a jejich pyl výrazně barví. Nicí postavení květů má praktický důsledek: okvětí i pyl jsou lépe chráněné před deštěm a květ vydrží déle než u vzhůru obrácených asijských odrůd.
Vůně je slabá, sotva znatelná, což je u asijských hybridů obvyklé a v uzavřených prostorách spíše výhodné. Kvetení připadá na červen a červenec a trvá zhruba dva až tři týdny podle počasí.
Sezonní průběh začíná rašením v dubnu, kdy stonek rychle vyráží ze země. Po odkvětu zůstává olistěný stonek, který doplňuje zásoby do cibule, a proto se neseřezává hned. Kultivar se rychle množí dceřinými cibulemi a trs za několik let zhoustne, aniž by ztrácel na kvetení. Pacibulky se u tohoto typu lilií v paždí listů netvoří, množení tedy probíhá pouze v půdě, dělením cibulí nebo jejich šupin.
Stanoviště vyhovuje slunné až mírně polostinné, s osluněnou horní částí rostliny a stíněnou bází stonku. Půda má být hluboká, humózní, propustná, čerstvě vlhká a spíše kyselá až neutrální. Stojatá voda v zimě je pro cibule nejčastější příčinou úhynu; na těžkých půdách se sází do vyvýšeného záhonu nebo do písčitého lůžka.
Konečná výška je devadesát až sto dvacet centimetrů, u starších trsů i více, šířka jedné rostliny dvacet až třicet centimetrů. Plné výšky dosahuje rostlina již v první sezoně po výsadbě cibule. Mrazuvzdornost je vysoká, zóna 4, tedy pod minus třicet stupňů Celsia; cibule zimují v půdě bez krytí.
V zahradě se kultivar hodí do trvalkových záhonů mezi nižší sousedy, kteří stíní bázi stonku, k okrajům dřevin, do venkovských výsadeb a do velkých nádob. Nicí květy vyniknou tam, kde se na rostlinu hledí zboku nebo shora — u schodů, na svahu, podél cest. Odrůda je použitelná i k řezu; kvůli barvícímu pylu se prašníky z řezaných květů odstraňují. Rostliny snesou i výsadbu ve skupinách po třech až pěti kusech, kde působí přesvědčivěji než jednotlivě. Všechny části lilií jsou silně jedovaté pro kočky.
Rodové jméno Lilium přejala latina z řeckého leirion a to patrně ze starších středomořských jazyků; lilie patří k nejdéle pěstovaným okrasným rostlinám Evropy. Kultivar 'Tiger Babies' vyšlechtila americká šlechtitelka Judith Freeman a do obchodu jej uvedla školka The Lily Garden ve státě Washington. Jde o složeného křížence, na němž se podílí tygrovaná lilie (Lilium lancifolium) a asijské hybridy; právě po tygrované lilii nese kultivar své jméno. Skvrnitost okvětí a nicí tvar květu jsou dědictvím po ní, měkký lososový tón po asijských rodičích. Šlechtěním se podařilo získat rostlinu bez virové zátěže, kterou tygrovaná lilie často přenáší.