Lilie 'Sweet Surrender' (Lilium 'Sweet Surrender') je cibulovitá trvalka ze skupiny asijských hybridů, tedy z první zahradnické skupiny lilií, která se v našich zahradách pěstuje nejsnáz. Řadí se mezi bíle kvetoucí odrůdy s tečkovanou kresbou a bývá nabízena společně s lilií tygrovanou a jejími potomky.
Rostlina tvoří jediný pevný, nevětvený stonek s úzce kopinatými, střídavě rozmístěnými listy sytě zelené barvy. Květy jsou široce nálevkovité, deset až patnáct centimetrů široké, s mírně nazpět ohrnutými okvětními lístky. Poupě se otevírá krémově bílé se žlutozeleným svitem ve středu a během dvou tří dnů vybledne do čisté bílé; po celé ploše okvětí zůstávají řídce roztroušené tmavě vínové až kaštanové tečky a v ústí květu tmavší prašníky. Květy nemíří jen vzhůru, ale i do stran a šikmo dolů, takže trs působí vzdušně. Přes sladce znějící odrůdové jméno je 'Sweet Surrender' bez vůně, což se v uzavřených prostorách i při řezu na vázu často hodnotí jako přednost. Po odkvětu se zakládají tobolky se semeny; pokud se odkvetlé květy odstraní, cibule ukládá více zásob do dalšího roku.
Sezónní průběh je pravidelný. Stonky vyrážejí v dubnu, kvetení připadá na červen a červenec a trvá zhruba dva až tři týdny; jednotlivá poupata se otevírají postupně. Po odkvětu zůstává olistěný stonek zelený až do konce léta a teprve pak zasychá — v této době cibule doplňuje zásoby, proto se stonek odstraňuje až po zaschnutí. Přes zimu je nadzemní část zatažená, cibule zůstávají v půdě.
Stanoviště vyhovuje slunné až mírně polostinné, s chráněnou patou; osvědčeným řešením je slunná hlava a zastíněná spodní část stonku nižšími trvalkami. Půda musí být propustná, humózní a středně živná, bez zimního zamokření, které je pro šupinaté cibule nebezpečnější než mráz. Reakce půdy může být mírně kyselá až neutrální. Cibule nemají suchou obalovou šupinu, a proto nesmějí vyschnout; sázejí se do hloubky zhruba trojnásobku své výšky, obvykle patnáct až dvacet centimetrů, ve vzdálenosti dvaceti až třiceti centimetrů. Hluboká výsadba má praktický důvod: nad cibulí se na stonku tvoří druhá vrstva kořenů, která rostlinu vyživuje a drží ve větru. Mrazuvzdornost je plná pro celé území Česka, cibule se na zimu nevyjímají.
Vzrůst je pro asijské hybridy typický: stonky dosahují devadesáti až sto dvaceti centimetrů, ve stinnějších polohách se protahují. Trs se rok od roku rozrůstá dceřinými cibulemi, po třech až čtyřech letech zhoustne natolik, že prospěje rozdělení. Rostliny nejsou vytrvalé jen formálně — na vhodném místě zůstávají desítky let.
V zahradě se 'Sweet Surrender' uplatní ve smíšených trvalkových záhonech, kde bílé květy prosvětlují tmavá pozadí a dobře se snášejí s modře a fialově kvetoucími partnery, s okrasnými travami i s nižšími keři. Vysazuje se ve skupinách po třech až pěti cibulích, protože solitérní stonek zapadne. Vhodná je také pro nádoby o hloubce alespoň třiceti centimetrů a patří mezi klasické květiny k řezu — v tomto případě se řeže s poupaty, která jsou právě před rozvinutím, a na rostlině se ponechá alespoň třetina olistěného stonku. Hlavním škůdcem je kohoutek liliový, nápadný červený brouk, jehož larvy dokážou olistění během několika dní zničit; sbírá se ručně, protože v malých výsadbách jde o nejúčinnější zásah.
Asijské hybridy vznikly ve 20. století křížením východoasijských druhů, mezi nimiž jsou lilie tygrovaná (Lilium lancifolium), lilie cibulkonosná a lilie Davidova. Zásadní podíl na jejich rozšíření měl nizozemský šlechtitel Jan de Graaff, který po druhé světové válce vybudoval v americkém Oregonu rozsáhlý šlechtitelský program a proměnil lilie z citlivé sbírkové rostliny na běžnou zahradní a řezanou květinu. Skupina se vyznačuje ranějším kvetením, pevnými stonky a plnou mrazuvzdorností. Odrůdové jméno 'Sweet Surrender' se překládá jako „sladké odevzdání" a patří k typicky romantickému názvosloví této skupiny; se skutečnou vůní ale nesouvisí, rostlina je bez vůně.