Lilie 'Miss Peculiar' (Lilium 'Miss Peculiar') je vysoká cibulovina ze skupiny orienpet, tedy z kříženců orientálních a trubkovitých lilií. Tato skupina spojuje velikost a vůni orientálních lilií s pevností stvolu a odolností lilií trubkovitých a patří k nejrobustnějším liliím v zahradním sortimentu.
Rostlina vyrůstá z podzemní šupinaté cibule. Stvol je jediný, vzpřímený, pevný a hustě olistěný po celé délce; listy jsou kopinaté, tmavě zelené a lesklé, přisedlé. Pevnost stvolu je u této skupiny podstatná, protože nese velké množství těžkých květů a u slabších lilií je nutné jej vyvazovat.
Výška přesahuje sto třicet centimetrů a u dobře zajištěných rostlin ve třetím a dalším roce bývá vyšší; lilie totiž s věkem sílí, pokud se cibule nechá na místě a nepřesazuje se.
Květy jsou velké, polotrubkovité, tedy širší než u čistě trubkovitých lilií a méně rozevřené než u orientálních. Barva je zářivě bílá, střed květu je oranžově žlutý a špičky okvětních lístků jsou nápadně zvlněné; právě zvlnění je určujícím znakem odrůdy. Na jednom stvolu se otevírá několik květů postupně za sebou.
Kvetení připadá na červenec a srpen. Termín je praktickou předností, protože většina cibulovin v tomto období odkvetla a lilie pokrývá letní vrchol sezony. Odrůda byla uvedena roku 2015 a patří tedy k novějšímu sortimentu.
Stanoviště vyžaduje slunné až mírně polostinné. Platí pravidlo, které je pro lilie určující: hlava na slunci, nohy ve stínu. Kořenový prostor má být zastíněný nižšími trvalkami nebo mulčem, aby se nepřehříval, zatímco květenství potřebuje plné světlo.
Půda musí být propustná, hlubší, humózní a středně vlhká, s neutrální až mírně kyselou reakcí. Stojící voda v zimě je hlavní příčina úhynu, protože cibule zahnije; na těžké půdě se proto vysazuje na vyvýšené místo nebo s vrstvou hrubého písku pod cibulí.
Hloubka výsadby se řídí velikostí cibule a odpovídá zhruba trojnásobku její výšky, tedy patnácti až dvaceti centimetrům. U vysokých orienpet lilií je hlubší výsadba výhodná, protože stvol lépe drží a rostlina si sama vytvoří kořeny i nad cibulí.
Mrazuvzdornost je vysoká a cibule přezimuje ve volné půdě bez ochrany. Nadzemní část na podzim usychá; stvol se odstraňuje až po úplném zaschnutí, protože do té doby doplňuje zásoby do cibule.
Nejvýznamnějším škůdcem je kohoutek liliový, nápadný červený brouk, jehož larvy během několika dnů obžerou listy a znehodnotí celou rostlinu. Kontrola porostu od května do července a ruční sběr brouků jsou nejúčinnější obranou. Pyl lilií silně barví a je toxický pro kočky, což je vhodné vědět v domácnosti se zvířaty.
Množení se dělá odebráním dceřiných cibulí nebo šupin z mateřské cibule na podzim; ze semene se odrůda nemnoží.
V zahradě se používá do trvalkových a smíšených záhonů, k růžím, do velkých nádob a k řezu. Vzhledem k výšce se umisťuje do zadní části záhonu, kde nezakryje nižší sousedy; před ni se sázejí trvalky, které zastíní kořenový prostor a zakryjí spodní část stvolu.
Skupina orienpet vznikla ve druhé polovině dvacátého století křížením orientálních lilií, pocházejících z japonských druhů, s liliemi trubkovitými čínského původu. Oba rodičovské okruhy jsou vzájemně obtížně křížitelné a potomstvo se dlouho nedařilo dopěstovat; teprve nizozemští a američtí šlechtitelé prosadili postupy, které křížence umožnily. Výsledné rostliny se ukázaly jako odolnější a trvanlivější než oba rodiče a dnes tvoří páteř sortimentu vysokých zahradních lilií. Rodové jméno Lilium pochází z latiny a přes řečtinu se odvozuje ze starších středomořských jazyků.