Lilie 'Miss Feya' (Lilium 'Miss Feya') patří mezi orienpety, tedy křížence lilií orientálních a trubkovitých, kterým se pro jejich vzrůst přezdívá stromové lilie. Kombinují pevnou stavbu a odolnost trubkovitých lilií s velikostí květu a vůní lilií orientálních. 'Miss Feya' je v této skupině řazena k nejvyšším a nejrobustnějším odrůdám a v zavedeném trsu překonává většinu ostatních lilií o hlavu.
Rostlina vyrůstá z velké cibule složené z dužnatých šupin. Lodyha je jediná, nevětvená, silná a tuhá, po celé délce hustě porostlá střídavými, kopinatými, lesklými tmavě zelenými listy. Habitus je štíhle sloupovitý, rostlina zabírá málo plochy a v záhonu vystupuje nad okolní trvalky.
Květy jsou velké, měří zhruba deset až patnáct centimetrů, mají široce rozevřené a na koncích lehce nazpět stočené okvětní lístky a směřují do stran až mírně dolů. Barva je malinově až karmínově červená, směrem k okraji přechází do bledšího, téměř bílého lemu; celou vnitřní plochu pokrývá jemné tmavě vínové až téměř černé kropení a hrdlo je zelenavé. Barevný sled od zeleného hrdla přes sytě červenou plochu s tmavými tečkami ke světlému okraji je dobře čitelný i z dálky. Vůně je výrazná, sladká, nejsilnější k večeru; v uzavřené místnosti může být příliš intenzivní. Na jedné lodyze se postupně otevírá větší počet květů a rozkvétání se táhne, takže rostlina kvete několik týdnů. Květy se hodí do řezu, protože poupata dozrávají a rozvíjejí se i po uříznutí. Plodem je vzpřímená tobolka; nesbírá-li se semeno, odstraňuje se po odkvětu.
Sezónní průběh je pozdní. Rašení nastupuje v dubnu, kvetení připadá až na konec července a začátek srpna, tedy do období, kdy asijské i orientální lilie už bývají odkvetlé. Po odkvětu lodyha ještě dlouho asimiluje a doplňuje zásoby v cibuli; odstraňuje se teprve zežloutlá, obvykle v září nebo v říjnu. Přes zimu rostlina zůstává jen v podobě cibule pod zemí; ta na rozdíl od tulipánů a narcisů nikdy zcela nevysychá a nesnáší dlouhé skladování na suchu.
Stanoviště vyžaduje slunné až mírně polostinné, ideálně tak, aby kořenový prostor stínily nižší trvalky a lodyha vystupovala na světlo. Půda má být hluboká, humózní, propustná a rovnoměrně vlhká; nesnáší se stojící voda, která cibuli hubí zejména mimo vegetaci. Orienpety jsou k půdní reakci tolerantnější než čistě orientální lilie a snesou i neutrální půdu. Cibule se sázejí hluboko, zhruba dvacet až pětadvacet centimetrů, aby zůstaly v chladu a aby vysoká lodyha měla oporu.
Konečná výška se udává různě podle stáří trsu a podmínek: první rok po výsadbě obvykle kolem sto dvaceti centimetrů, ve druhé a třetí sezoně sto padesát až sto osmdesát centimetrů a u zavedených trsů se uvádí i více než dva metry. Šířka rostliny nepřesahuje třicet centimetrů. Mrazuvzdornost je vysoká a odpovídá zóně 3, cibule tedy přezimuje bez krytí; odrůda se popisuje jako snášenlivá k pozdním jarním mrazíkům i k horkým létům.
Použití odpovídá výšce. Rostlina se sází do zadního plánu záhonu, k plotu, ke stěně nebo do skupin před vzrostlé keře, kde její lodyhy vytvoří svislý akcent. Vhodní partneři jsou vyšší trvalky a okrasné trávy, které zastíní patu lodyhy a zakryjí ji v době, kdy lodyha po odkvětu žloutne. Uplatní se i jako trvalý zdroj řezaných květů v užitkové části zahrady. Přes robustní stavbu je u vysokých exemplářů na větrném místě rozumné počítat s tyčkovou oporou.
Orienpety vznikly až v poslední čtvrtině dvacátého století, kdy se pomocí embryokultury podařilo překonat nekřížitelnost lilií orientálních a trubkovitých. Nová skupina získala od trubkovitých lilií pevné stonky, odolnost a vzrůst a od orientálních velikost a vůni květu; v zahradnickém členění tvoří osmou, doplňkovou skupinu. Odrůdu 'Miss Feya' vyšlechtil americký pěstitel LeVern Friemann, který se orienpetům věnoval v Nebrasce a proslul odrůdami tmavších červených odstínů. V evropských katalozích se jméno občas mylně uvádí jako 'Miss Freya'. Rodové jméno Lilium je latinské a přes řecké leirion patří k nejstarším doloženým názvům pěstovaných rostlin.