Lilie 'Gwen' (Lilium 'Gwen') je nízká odrůda ze skupiny asijských hybridů, v obchodní praxi řazená mezi takzvané hrnkové lilie — tedy mezi kultivary vybrané pro krátký, pevný stonek a pro pěstování v nádobách. Od vysokých zahradních lilií se liší hlavně proporcí: květy zůstávají v běžné velikosti, ale stonek je krátký, takže rostlina nepoléhá a obejde se bez opory. To ji posouvá z pozadí záhonu do jeho přední řady a do truhlíků, kam se klasické metrové lilie nevejdou.
Stonek je jednoduchý, nevětvený, hustě po celé délce obsazený úzkými kopinatými listy sytě tmavě zelené barvy, které vyrůstají ve šroubovici. V horní části nese chomáč několika poupat směřujících vzhůru; ta se otevírají postupně, takže kvetení jedné rostliny se protáhne na dva až tři týdny. Květ je sněhově bílý až krémově bílý, široce hvězdicovitě rozevřený, s jemným tečkováním směrem k jícnu a s dobře patrnými prašníky. Vůni nemá — bezvonnost je znak asijských hybridů obecně a v uzavřených prostorách nebo ve váze bývá spíš výhodou. Doba květu je uváděna na červenec až srpen, výška v květu čtyřicet až padesát centimetrů. Pokud odkvetlé květy zůstanou na rostlině, dozrávají z nich vzpřímené suché tobolky.
Sezonní průběh je typicky cibulový. Výhon proráží zem v dubnu, v červnu se zakládají poupata, po odkvětu zůstává olistěný stonek zelený až do podzimu a v té době cibule doplňuje zásoby na příští rok. Teprve když nať zežloutne, stonek se odstraňuje. Cibule lilií nemají suchou krycí šupinu a nikdy zcela nevysychají, proto se sázejí co nejdříve po zakoupení a nesnesou dlouhé skladování.
Stanoviště vyhovuje slunné až mírně polostinné, s dostatkem světla po většinu dne. Osvědčeným pravidlem u lilií je hlava na slunci a pata ve stínu — patka stonku se stíní nižšími trvalkami nebo mulčem, aby se půda nepřehřívala. Půda musí být především propustná, humózní a živná; zamokření je pro cibule nebezpečnější než mráz, protože vede k jejich hnilobě, a těžké jílovité půdy se proto v místě výsadby odlehčují pískem nebo drobným štěrkem. Reakce půdy může být neutrální i mírně kyselá, asijské hybridy jsou v tomto ohledu snášenlivé. Doporučená hloubka výsadby je patnáct až dvacet centimetrů, rozestup mezi cibulemi kolem dvaceti centimetrů; v nádobě je potřeba hrnec odpovídající hloubky a spolehlivý odtok vody.
Konečná velikost je malá a mění se jen pozvolna. Jedna cibule vyžene v prvním roce zpravidla jeden stonek, s přibývajícími lety se dělí a trs zhoustne do několika stonků vedle sebe. Když po třech až čtyřech letech začne květů ubývat a stonky slábnou, je to signál, že se trs přerostl a hodí se vyjmout, rozebrat a vysadit s odstupem znovu. V záhonu cibule přezimují na místě, v nádobách je bezpečnější přezimování v chladu bez promrznutí kořenového balu.
V zahradě se 'Gwen' uplatní na předních okrajích záhonů, ve skupinách po pěti až sedmi cibulích, v nádobách na terasách a v balkonových truhlících. Bílá barva vyniká proti tmavému pozadí keřů a v podvečerním světle a snáší se s barvami ostatních trvalek lépe než sytě zbarvené odrůdy. Květy jsou trvanlivé i po uříznutí, takže rostlina slouží zároveň jako květina k řezu; při řezu se ale ponechává alespoň dolní třetina olistěného stonku, jinak cibule ztratí zásoby pro příští rok. Ve smíšených výsadbách se osvědčuje sázet lilie mezi nižší trvalky, které zakryjí patku stonku a po odkvětu i zasychající nať.
Asijské hybridy tvoří první skupinu zahradnického třídění lilií. Vznikly křížením východoasijských a evropských druhů, mezi něž patří Lilium bulbiferum, Lilium maculatum nebo Lilium lancifolium, a od ostatních skupin se liší ranějším kvetením, pevným stonkem a chybějící vůní. Nizozemské šlechtění je od osmdesátých let dvacátého století vedlo dvěma směry: k dlouhostonkým odrůdám pro řez a k nízkým hrnkovým liliím pro nádoby a předzahrádky, kam patří i 'Gwen'. Samo jméno je velšské ženské jméno; ve velštině znamená gwen bílá nebo světlá, což barvě květu odpovídá natolik přesně, že se dá číst jako popis odrůdy.