Libeček lékařský (Levisticum officinale) je vytrvalá kořeninová bylina z čeledi miříkovitých, v Evropě pěstovaná víc než tisíc let pro list s vůní celeru a polévkového koření. Od drobných kuchyňských bylinek se liší měřítkem: není to trs do truhlíku, ale vzrůstná trvalka, která na jednom místě vydrží mnoho let a každé jaro obráží ze silného kůlového kořene.
Vzrůst je vzpřímený a keřovitý. Tlustá dutá lodyha se větví, listy jsou dvakrát až třikrát zpeřené, tmavě zelené a lesklé, v obrysu trojúhelníkovité; spodní dorůstají délky kolem sedmdesáti centimetrů a tvoří velkou část objemu rostliny. Drobné žlutozelené květy stojí ve velkých klenutých složených okolících. Plody zrají do žluta, pak hnědnou a voní stejně jako list.
Raší mezi prvními bylinami, často už v březnu, takže čerstvý list je k dispozici dřív než u většiny kořeninových trvalek. Kvete v červenci a srpnu; po odkvětu lodyhy dřevnatějí a list hrubne. Seříznutí odkvetlých lodyh vyvolá novou vlnu měkkých listů, a nať se tak sklízí dvakrát až třikrát za sezonu. Na podzim nadzemní část zatahuje a rostlina přezimuje kořenem.
Daří se mu na slunci i v lehkém polostínu v hluboké, kypré, humózní a stále mírně vlhké půdě, nejlépe hlinité a živné. Mělký nebo vysychavý substrát nestačí, kůlový kořen jde do hloubky, a proto dospělé rostliny špatně snášejí přesazování. Mrazuvzdornost je do -34 °C a zimní kryt není potřeba. Chladnější a vyšší polohy mu svědčí víc než vyprahlý kout u jižní zdi, kde list brzy tuhne a rostlina předčasně kvete.
Velikost je hlavní důvod, proč se libeček plánuje předem. V květu dorůstá 100 až 200 cm, trs je široký 60 až 80 cm. Od sousedních libečků se sází asi 60 cm daleko, od nižších bylin až metr a půl, jinak je zastíní. Do bylinkové spirály ani do koryta se nehodí; patří na konec záhonu, k plotu nebo do rohu užitkové zahrady, kde zároveň tvoří zelenou kulisu.
V kuchyni se čerstvý i sušený list přidává do polévek a vývarů, k bramborám, luštěninám, vejcím a houbám, vždy střídmě, protože aroma je pronikavé. Sušená semena se hodí do dušených pokrmů a nálevů, kořen se sklízí od druhého roku a suší se nakrájený. List se suší ve stínu a průvanu, dá se i zamrazit nebo naložit do octa. Množí se dělením trsu na podzim nebo brzy zjara a výsevem; semenáče v prvním roce vytvoří jen listovou růžici a plné velikosti dosáhnou ve druhém až třetím roce. Na běžnou zahradu stačí jediný exemplář.
Domovem druhu je západní Asie. V Evropě se libeček pěstuje nejméně tisíc let, v klášterních a selských zahradách patřil ke stálému sortimentu a odtud se dostal i do Severní Ameriky. V němčině se mu lidově říká Maggikraut, s polévkovým kořením Julia Maggiho ho ale nespojuje nic než nápadně podobná vůně.