Libeček lékařský (Levisticum officinale) je vytrvalá kořeninová bylina z čeledi miříkovitých, pěstovaná v Evropě více než tisíc let kvůli listu, který voní po celeru a po polévkovém koření. Od drobných kuchyňských bylinek se liší především měřítkem: nejde o trs do truhlíku, ale o vzrůstnou trvalku, která na jednom místě vydrží řadu let a každé jaro obráží ze silného kůlového kořene.
Habitus je vzpřímený a keřovitý. Z podzemní části vyrůstá tlustá dutá lodyha s postranními větvemi, listy jsou dvakrát až třikrát zpeřené, tmavě zelené a lesklé, v obrysu trojúhelníkovité až kosníkovité; spodní listy dorůstají délky kolem sedmdesáti centimetrů a samy o sobě tvoří podstatnou část objemu rostliny. Rozemnutý list uvolňuje silici s alkylftalidy, které dávají libečku charakteristické celerové aroma. Květy jsou drobné a žlutozelené a stojí ve velkých klenutých složených okolících o dvanácti až dvaceti paprscích. Plodem je pěti až sedmimilimetrová dvounažka, která zraje do žluta a pak hnědne; semena voní stejně jako list.
Sezona začíná brzy. Libeček raší mezi prvními bylinami, často už v březnu, a čerstvé listy jsou k dispozici dřív než u většiny ostatních kořeninových trvalek. Kvete v červenci a srpnu, po odkvětu lodyhy dřevnatějí a list hrubne. Sestřih odkvetlých lodyh vyvolá novou vlnu měkkých listů, takže se mladá nať sklízí dvakrát až třikrát za sezonu, od jara do konce léta. Na podzim nadzemní část zatahuje a rostlina přezimuje pouze kořenem.
Stanovištěm je slunce až lehký polostín. Půda má být hluboká, kypřená, humózní a stále mírně vlhká, nejlépe hlinitá a živná; mělký nebo vysychavý substrát rostlině nestačí, protože kůlový kořen jde do hloubky. Dospělé rostliny proto špatně snášejí přesazování. Mrazuvzdornost je vysoká, uváděná až do -34 °C, tedy zóna 4, a zimní kryt není potřeba. Chladnější polohy a vyšší nadmořské výšky libečku vyhovují lépe než vyprahlý roh u jižní zdi, kde list brzy tuhne a rostlina předčasně nasazuje květ.
Konečná velikost je hlavní důvod, proč se libeček plánuje předem. V květu dorůstá sto až dvě stě centimetrů, trs je široký šedesát až osmdesát centimetrů a doporučený spon jsou čtyři rostliny na m2. Od sousedních libečků se sází zhruba šedesát centimetrů daleko, od nižších bylin i metr a půl, jinak je zastíní. V bylinkové spirále ani v korytu se neuplatní; patří na konec záhonu, k plotu nebo do rohu užitkové zahrady, kde zároveň funguje jako zelená kulisa.
V kuchyni se používá čerstvý i sušený list do polévek, vývarů, bramborových a luštěninových jídel, k vejcím a houbám; dávkuje se střídmě, protože aroma je pronikavé. Sušená semena patří do dušených pokrmů a nálevů, kořen se sklízí až od druhého roku a suší se nakrájený. Sušení probíhá ve stínu a v průvanu, list si přitom vůni podrží; stejně dobře snáší nať zamrazení nebo nakládání do octa. Jako dlouhověká trvalka vydrží libeček na jednom stanovišti mnoho let. Množí se dělením trsu na podzim nebo brzy zjara a také výsevem: semenáče v prvním roce vytvoří jen listovou růžici a plné velikosti dosáhnou ve druhém až třetím roce, kdy se poprvé sklízí i kořen. Jedna rostlina přitom pokryje spotřebu běžné domácnosti, takže se na zahradu obvykle sází jediný exemplář.
Domovem druhu je západní Asie; v Evropě se libeček pěstuje nejméně tisíc let, v klášterních a selských zahradách patřil ke stálému sortimentu a odtud se dostal i do Severní Ameriky. Jméno Levisticum vzniklo pravděpodobně zkomolením staršího Ligusticum, tedy ligurský, podle severoitalské Ligurie; přes středolatinské tvary livisticum a lubisticum z něj vzniklo německé Liebstöckel. Přídomek officinale odkazuje na lékárnu, drogou je sušený kořen. Německé lidové jméno Maggikraut se vykládá podle polévkového koření Julia Maggiho, historicky to ale nesedí - firma po první světové válce berlínským zahradníkům prodej pod touto značkou zakázala. Vůně obou je jen nápadně podobná.