Levandule lékařská 'Rosea' (Lavandula angustifolia 'Rosea') je růžově kvetoucí odrůda pravé úzkolisté levandule z čeledi hluchavkovitých. Botanicky nejde o trvalku v úzkém smyslu, ale o polokeř: spodní část rostliny dřevnatí a zůstává trvale, jen mladé letorosty jsou bylinné. Tento detail určuje celý způsob pěstování, hlavně řez.
Trs je hustý, polokulovitý až vejčitý, s velkým počtem tenkých vzpřímených větviček. Listy jsou úzce kopinaté, celokrajné, šedozelené až stříbřité, hustě chlupaté — barvu jim dodává právě plstnaté chlupení, které rostlině zároveň snižuje výdej vody. Aromatické jsou list i květ, silice se uvolňuje už při doteku. Květenství jsou štíhlé lichoklasy na dlouhých bezlistých stvolech, poskládané z přeslenů drobných pyskatých květů. Barva je světle růžová až narůžověle lila; proti modrofialovým odrůdám je jemnější, na plném slunci mírně bledne a v odkvětu přechází do slámově růžové. Rozdíl proti běžné levanduli je patrný hlavně z blízka a v kombinacích, kde modrá bývá dominantní.
Kvete zpravidla jednou, od konce června do července; při včasném odstranění odkvetlých klasů se v srpnu nebo v září často objeví slabší druhá vlna. Šedozelené olistění zůstává na rostlině přes celou zimu, takže i mimo sezonu drží trs objem a barvu — právě proto se levandule sází i tam, kde jde hlavně o strukturu záhonu. Na jaře raší poměrně pozdě, obvykle až v druhé polovině dubna, což bývá zaměňováno za zimní škodu.
Stanoviště musí být plně slunné, teplé a vzdušné. Půda má být propustná, chudší, spíše kamenitá nebo písčitá, s neutrální až zásaditou reakcí; vápnitý podklad rostlině vyhovuje. Rozhodující není zimní mráz, ale zimní vlhko — v těžké, ulehlé a zamokřené půdě rostliny hnijí u krčku a hynou častěji než mrazem. Osvědčenou praxí je proto výsadba na vyvýšený záhon nebo do svahu a mulč z hrubého štěrku místo kůry. Po zakořenění je odrůda výrazně suchovzdorná a bez zálivky vydrží dlouhá letní období.
Konečná velikost je střední: kompaktní trs zhruba třiceti až čtyřiceti centimetrů, s květními stvoly do padesáti až šedesáti centimetrů. Údaje se mezi zdroji rozcházejí podle podmínek pěstování, obecně jde ale o nižší, hustou odrůdu vhodnou i do menších ploch. Šířka odpovídá výšce nebo ji o něco přesahuje.
Použití je široké. V záhonech tvoří přední lem a nízkou dělicí linku, ve větších počtech se sází do pásů podél cest a schodů, kde se aroma uvolňuje při procházení. Klasickou kombinací jsou růže — a právě růžová odrůda funguje jinak než modrá: s tmavě purpurovými nebo bílými růžemi vytváří tón v tónu místo kontrastu. Dále se hodí do skalek, štěrkových a suchých záhonů, na svahy a do nádob na terasách, kde se dá snadno zajistit drenáž. Květy se sklízejí na sušení v okamžiku, kdy je otevřená zhruba třetina květů v klasu; suší se ve svazcích ve stínu a používají do pytlíčků, směsí a vazeb. Rostlina je zároveň silnou pastvou pro včely a čmeláky v období, kdy v zahradě kvete málo dřevin.
Levandule lékařská pochází ze suchých vápnitých svahů západního Středomoří, hlavně z jižní Francie, Itálie a Španělska, kde roste do nadmořské výšky kolem patnácti set metrů; odtud pramení její nároky na slunce, teplo a propustnou půdu. Rodové jméno Lavandula se odvozuje z latinského lavare, tedy mýt — od antického a středověkého užití natě do koupelí a k praní prádla. Přívlastek lékařská odkazuje na dlouhé užívání silice v lékárnictví. Odrůda 'Rosea' patří k nejstarším pěstovaným růžově kvetoucím výběrům, v sortimentu se uvádí od roku 1937. Vedle ní se nabízejí i další růžové odrůdy, například 'Hidcote Pink' a 'Loddon Pink', a v obchodní praxi se občas zaměňují.