Levandule lékařská (Lavandula angustifolia) je stálezelený polokeř z čeledi hluchavkovitých. Doma je na vápencových a štěrkovitých svazích západního Středomoří, v jižní Francii, Španělsku a Itálii, kde roste zhruba v pěti stech až sedmnácti stech metrech nad mořem. Horský původ vysvětluje, proč ze všech pěstovaných levandulí nejlépe snáší mráz a proč u nás vydrží na záhonu trvale, zatímco levandule francouzská nebo prostřední spolehlivě nepřezimují.
Tvoří hustý polokulovitý trs s dřevnatějící spodní částí a bylinnými letorosty. Vstřícné čárkovité listy jsou dlouhé dva až šest centimetrů, mají podvinuté okraje a hustou plstnatou vrstvu, která jim dává šedozelený až stříbřitý tón; na rostlině zůstávají i přes zimu. Nad olistění se zvedají tenké čtyřhranné nevětvené stvoly s přerušovaným klasem z drobných přeslenů. Koruna je sytě modrofialová, kalich šedofialový a plstnatý. Koruny po odkvětu opadnou, kalichy ale drží barvu i vůni, takže odkvetlý klas zdobí ještě několik týdnů. Vonné žláznaté chlupy sedí na listech i na kalichu, proto voní celá rostlina a vůně vydrží i v sušině.
Nové letorosty raší z báze v dubnu, květní stvoly se objevují od června a hlavní kvetení připadá na červenec a srpen. Když se odkvetlé klasy včas seříznou, přidá rostlina v teplém roce v září ještě slabší druhou vlnu. V zimě zůstává šedozelený trs v záhoně vidět a drží jeho strukturu.
Potřebuje plné slunce a otevřené, vzdušné místo; ve stínu a v závětří řídne, měkne a napadá ji plíseň. O délce života rozhoduje půda: propustná až štěrkovitá, spíše chudá a vápnitá, s neutrální až zásaditou reakcí. V živné, jílovité a vlhké zemině roste rychle, ale měkké výhony špatně vyzrávají a rostlina v první mokré zimě zahnije. Zimní podmáčení zabíjí levanduli častěji než mráz; v suché a propustné půdě snese mrazy do -25 °C. Po zakořenění dobře snáší sucho a zálivku potřebuje jen v prvním roce a za mimořádného sucha. Dusíkaté hnojení jí zkracuje život.
Proti levanduli prostřední, která se pěstuje na velkých plochách kvůli vyšší výtěžnosti silice, je nižší, kvete dřív a voní jemněji, s menším podílem kafru.
Trs měří čtyřicet až šedesát centimetrů, v květu až osmdesát, a rozroste se do šířky šedesáti až sta centimetrů; této velikosti dosáhne za tři až čtyři roky. Na jednom místě vydrží deset až patnáct let. Stárnoucí rostlina dřevnatí u báze a rozevírá se. Tomu brání řez dvakrát ročně, vždy jen do olistěné části, protože ze starého bezlistého dřeva už neobrazí.
Hodí se do nízkých obrub podél cest, do suchých trvalkových a štěrkových záhonů, na suché zídky, k růžím a do bylinkové zahrady vedle šalvěje, mateřídoušky a tymiánu. V nádobě roste dobře, pokud má drenáž. Klasy na sušení, do sáčků a do čajových směsí se stříhají na začátku rozkvětu. V květu je vydatnou pastvou pro včely a čmeláky.
Klasickou krajinou pěstování levandule je jihofrancouzská Provence, hlavně náhorní plošina Valensole a okolí Sault. Polní kultury tam existují od devatenáctého století a z jejich sklizně vyrostla parfumerie ve městě Grasse. Silice z květů levandule lékařské je hlavní surovinou levandulového oleje. Ve vyšších polohách se v Provence dodnes sklízí i planě rostoucí porost. Druh se dříve vedl také pod botanickými jmény Lavandula officinalis a Lavandula vera.