Levandule lékařská (Lavandula angustifolia, dříve uváděná jako Lavandula officinalis nebo Lavandula vera) je stálezelený polokeř z čeledi hluchavkovitých. Pochází z vápencových a štěrkovitých svahů západního Středomoří, z jižní Francie, Španělska a Itálie, kde roste v nadmořských výškách zhruba pět set až sedmnáct set metrů. Právě horský původ vysvětluje, proč je ze všech pěstovaných levandulí nejodolnější vůči mrazu a proč se dá ve střední Evropě pěstovat trvale, zatímco levandule francouzská nebo prostřední zde spolehlivě nepřezimují. Druhové jméno angustifolia znamená úzkolistá a odlišuje ji od širokolisté Lavandula latifolia.
Rostlina tvoří hustý, polokulovitý trs se dřevnatějící bází a bylinnými letorosty. Listy jsou vstřícné, čárkovité, dlouhé dva až šest centimetrů, s podvinutými okraji a hustým plstnatým pokryvem, který jim dává šedozelenou až stříbřitou barvu; přes zimu na rostlině zůstávají. Květní stvoly vyrůstají nad listovou hmotu, jsou tenké, čtyřhranné a nevětvené a nesou přerušovaný lichoklas složený z lichopřeslenů. Kalich je šedofialový a plstnatý, koruna sytě modrofialová; po odkvětu koruny opadají, ale kalichy zůstávají barevné a voňavé, takže odkvetlý klas si drží dekorativnost ještě týdny. Plodem jsou drobné hnědé tvrdky, čtyři v každém kalichu. Vůni obstarávají žláznaté chlupy na listech i kalichu — proto voní celá rostlina, ne jen květ, a proto vůně vydrží i v sušině.
Sezona začíná v dubnu, kdy z báze rašejí nové letorosty; květní stvoly se objevují od června a hlavní kvetení připadá na červenec a srpen. Po seříznutí odkvetlých klasů nasazuje rostlina v teplých letech ještě slabší druhou vlnu v září. V zimě zůstává šedozelený trs viditelný a plní v záhoně funkci stálezeleného prvku.
Stanoviště musí být plně slunné, otevřené a vzdušné — ve stínu a v zákrytu levandule řídne, měkne a napadá ji plíseň. Půda je pro dlouhověkost rozhodující: má být propustná až štěrkovitá, spíše chudá, vápnitá, s neutrální až zásaditou reakcí. Na živných, jílovitých a vlhkých půdách roste levandule rychle, ale bujné pletivo špatně vyzrává a rostlina v první vlhké zimě hnije. Zimní podmáčení kořenů, ne mráz, je nejčastější příčinou úhynu; v suché propustné půdě snáší mrazy kolem −25 °C a řadí se do zóny 5. Po zakořenění je výrazně suchovzdorná a zálivku vyžaduje jen v prvním roce a za extrémního sucha. Přehnojování, zvláště dusíkem, zkracuje životnost. Od hybridní levandule prostřední (Lavandula × intermedia), pěstované na velkých plochách pro vyšší výnos silice, se levandule lékařská liší nižším vzrůstem, dřívějším kvetením a jemnější, méně kafrovou vůní.
Vzrůst je kompaktní. Trs dorůstá čtyřiceti až šedesáti centimetrů výšky, v květu i osmdesáti, a rozrůstá se do šířky šedesáti až sto centimetrů. Této velikosti dosahuje během tří až čtyř let. Životnost na stanovišti bývá deset až patnáct let; s věkem báze dřevnatí a rostlina se rozevírá, čemuž se předchází pravidelným řezem dvakrát ročně, vždy do olistěné části. Řez do starého bezlistého dřeva rostlina neobrazí.
Použití je široké. Levandule se sází do nízkých obrub podél cest, do sušších trvalkových a štěrkových záhonů, na suché zídky, k růžím a do bylinkových zahrad, kde snáší i sousedství šalvěje, mateřídoušky nebo tymiánu. Snáší nádoby, pokud mají drenáž. Květy se sklízejí na začátku rozkvětu na sušení, do sáčků a do čajových směsí a jsou vydatnou pastvou pro včely a čmeláky.
Rodové jméno Lavandula se odvozuje od latinského lavare, tedy mýt. Římané přidávali sušené klasy do lázní i do praného prádla a odtud pochází i české spojení levandule s čistotou a s vůní skříní. Přívlastek lékařská odpovídá starším botanickým jménům officinalis a vera a odkazuje na to, že jde o druh vedený v lékopisech; silice z jeho květů je hlavní surovinou levandulového oleje. Klasické oblasti pěstování leží v jihofrancouzské Provence, hlavně na náhorní plošině Valensole a v okolí Sault, kde se levandule pěstuje v polních kulturách od devatenáctého století a odkud vzešla parfumerie města Grasse. Ve vyšších polohách se dodnes sklízí i planě rostoucí porost.