Křen selský (Armoracia rusticana) je vytrvalá bylina z čeledi brukvovitých pěstovaná pro silný bílý kořen s ostrou, palčivou chutí. Původem je z východní Evropy a západní Asie, ve střední Evropě zdomácněl natolik, že roste zplaněle podél cest, na náspech a u starých usedlostí. Nadzemní část je nápadná spíš rozměrem než barvou.
Habitus tvoří mohutná přízemní růžice dlouze řapíkatých listů. Čepele jsou podlouhle vejčité, tmavě zelené, na okraji vroubkované a často zvlněné; u zapojených trsů dorůstají délky kolem šedesáti centimetrů a šířky patnácti centimetrů. Listy na květní lodyze bývají užší a někdy peřenodílné. Lodyha se zvedá od druhého roku, větví se a nese hrozny drobných bílých čtyřčetných květů. Kvetení připadá na konec jara a začátek léta, plodem je krátká šešulka, klíčivá semena však pěstované klony dozrávají jen výjimečně. Kořen je masitý, válcovitý, na povrchu žlutohnědý a uvnitř čistě bílý, s postranními kořeny, z nichž se rostlina obnovuje. Řapíky jsou dlouhé a žlábkovité, takže celá růžice působí vzpřímeně a otevřeně.
Sezonní průběh začíná brzy zjara, kdy z kořene raší nová růžice ještě před většinou zeleniny. Přes léto listy narůstají do plné velikosti a v horku na vysychavém stanovišti spodní listy zasychají. Podzim je obdobím, kdy kořen ukládá zásoby a jeho ostrost sílí; po prvních mrazech nadzemní část odumírá. Palčivost vzniká teprve při porušení buněk, kdy se z glukosinolátů uvolňují hořčičné silice, takže neporušený kořen voní jen slabě. Na listech se v létě objevují housenky bělásků, dřepčíci a mandelinka křenová; prožraná místa vzhled porostu zhorší, výnos kořene ale zpravidla výrazně nesníží.
Stanoviště vyhovuje slunné až mírně polostinné, s chladnějším a vlhčím létem. Půda má být hluboká, kyprá, humózní a propustná, spíše lehčí; v ulehlé a kamenité zemině kořen větví a hůř se sklízí. Reakce půdy může být kyselá, neutrální i zásaditá. Rovnoměrně vlhká, ale nezamokřená půda podporuje růst; sucho ostrost zvyšuje, zato snižuje výnos. Mrazuvzdornost je vysoká, rostlina přezimuje bez ochrany v celé republice.
Vzrůst je bujný. Trs listů dosahuje výšky šedesáti až sto padesáti centimetrů a šířky šedesáti až sto dvaceti centimetrů, kvetoucí lodyha bývá nejvyšší částí rostliny. Kořen se za sezonu prodlouží o desítky centimetrů a proniká hluboko. Z každého úlomku ponechaného v zemi vyroste nová rostlina, což z křenu dělá druh obtížně odstranitelný. Proto se pěstuje na vyhrazeném záhonu, v hlubokém truhlíku nebo v zapuštěné nádobě bez dna, případně se každoročně celý sklízí a znovu vysazuje. Dlouhé pěstování na jednom místě bez obnovy vede k větvení a dřevnatění kořene, proto se porost obvykle zakládá znovu po jednom až dvou letech.
Kuchyňské využití je široké. Strouhaný kořen se ředí octem, smetanou, jablky nebo červenou řepou, patří k vařenému masu, uzeninám, rybám a k velikonočnímu stolu; listy se přidávají do nálevu k nakládaným okurkám. Ostré silice jsou těkavé, takže sušením a dlouhým varem chuť mizí — čerstvě nastrouhaný kořen se zpracovává rychle a uchovává v kyselém prostředí nebo zamrazený. V zahradě má křen místo na okraji užitkové části, u plotu, v rohu záhonu nebo v bylinkové zahradě s dostatkem prostoru. Sousedství drobných trvalek nesnáší, protože je zastíní a prorůstá jejich kořenový prostor. Vhodnými sousedy jsou robustní byliny podobného vzrůstu, například libeček, máta v zapuštěné nádobě nebo topinambur na okraji pozemku.
Ve střední Evropě se křen pěstuje prokazatelně od středověku a evropští osadníci jej přenesli i do Severní Ameriky. Rodové jméno Armoracia převzala botanika z antického latinského označení jedné z brukvovitých rostlin, druhový přívlastek rusticana znamená venkovský či selský a je základem českého jména křen selský. Slovanský název se přenesl do němčiny jako Kren, běžný dodnes v rakouském a bavorském prostoru. V českých zemích má křen pevné místo v regionální gastronomii i v pěstitelské tradici; nejznámější oblastí je okolí Malína u Kutné Hory, kde se křen na hlubokých polabských půdách pěstuje po generace a odkud pochází pojem malínský křen.