Kostřava metlovitá (Festuca gautieri) je nízká, stálezelená trsnatá travina z Pyrenejí, v zahradnickém obchodě známá také pod starším jménem Festuca scoparia. Od modrých kostřav se liší dvěma věcmi: barvou a tuhostí. List je sytě až tmavě zelený bez voskového modrého povlaku a trs je natolik hustý a pravidelný, že tvoří téměř kulovitý polštář. Německé jméno Bärenfellgras, medvědí kožich, popisuje dojem přesně.
Listy jsou velmi tenké, štětinovité až sítinovité, podélně svinuté do uzavřené trubičky, tuhé a ostře zakončené. Vyrůstají hustě z krátkých oddenkových větví a vytvářejí kompaktní kopuli, která se na pohled i na omak podobá kartáči. V červnu a červenci vyrůstají nad polštář krátká stébla s úzkými latami dlouhými čtyři až sedm centimetrů. Klásky jsou žlutozelené až nazelenale hnědé a nenápadné; ozdobou zůstává tvar a barva polštáře, květenství je jen doplňkem a po odkvětu se odstraňuje kvůli čistotě trsu.
Listy zůstávají zelené celý rok, takže rostlina nemá zimní klid ve smyslu suché siluety. Zimní silueta je naopak její silnou stránkou: pevná zelená kopule, která nepolehne pod sněhem a mezi zatahujícími trvalkami a suchými stébly vyšších travin drží v záhonu objem. Z toho plyne i přístup k sestřihu. Radikální řez rostlině nesvědčí a naruší tvar na celou sezonu, protože polštář obráží pomalu. Údržba se omezuje na vyčesání odumřelých listů zjara, v březnu, a na vystřižení odkvetlých stébel v létě.
Ke stanovišti je druh nárokovější, než se u kostřav čeká. Snáší plné slunce, ale v přirozeném areálu roste na polostinných místech a v zahradě se mu daří lépe v chladnější, vzdušné poloze než na rozpáleném jižním svahu; zimní slunce v kombinaci s promrzlou půdou polštář spaluje. Půda musí být především chudá a propustná, ideálně štěrkovitá a kamenitá, ale schopná držet vláhu v hloubce. Právě živná půda je nejčastější příčinou nezdaru: v ní polštář po třech až čtyřech letech uprostřed vypleší a rozpadne se, zatímco na opravdu chudém a suchém stanovišti vydrží rostlina desítky let. Nevyhovuje mu ani kořenová konkurence stromů a stékající voda ze střech. Mrazuvzdornost je plná.
Výška samotného polštáře je 15 až 20 centimetrů, s květními stébly rostlina dosahuje 25 až 50 centimetrů; rozdíl v údajích jednotlivých pramenů plyne právě z toho, zda se stébla počítají. Šířka dospělého trsu je zhruba 30 centimetrů. Expanzivní kostřava metlovitá vůbec není: roste velmi pomalu, podzemními výběžky se nešíří, samovýsev je zanedbatelný a obrys výsadby drží po léta beze změny. Vysazuje se tak, aby se sousední polštáře nedotýkaly a mezi nimi proudil vzduch; ve stísněné skupině uvnitř trsů listy odumírají. Rozestup 30 centimetrů odpovídá zhruba devíti rostlinám na metr čtvereční, v přírodně laděné výsadbě se sází řidčeji a jednotlivě.
Použití je dané tvarem: skalky, štěrkové a suché záhony, střešní zahrady, koruny zídek, spáry v dlažbě, nádoby a korýtka a nízké lemy. Zelené kopule fungují jako pevné body mezi rozvolněnými trvalkami a jako protiváha plochých koberců rozchodníků a netřesků. Dobře snášejí sousedství kamene a štěrkového mulče. V nádobě potřebuje rostlina hrubý minerální substrát a spolehlivý odtok vody; v rašelinovém substrátu polštář rychle prořídne. Do trávníkových a sešlapávaných ploch se travina nehodí, protože tuhé listy se po poškození neobnovují.
Druh roste v jihozápadní Evropě, těžiště areálu má v Pyrenejích a odtud zasahuje do severovýchodního Španělska, jihozápadní Francie a severního Maroka. Jako samostatnou jednotku ji popsal roku 1882 rakouský agrostolog Eduard Hackel, znalec kostřav; druhové jméno nese po francouzském botanikovi Gautierovi, který se květenou Pyrenejí zabýval. Starší a stále užívané synonymum Festuca scoparia pochází z latinského scopa, koště nebo metla, a odkazuje na tuhé štětinovité listy; právě z něj vychází i české jméno kostřava metlovitá. Německé Bärenfellgras, medvědí kožich, popisuje naopak vzhled hustého polštáře.