Kosatec žlutý (Iris pseudacorus) je vytrvalá bahenní rostlina s tlustým oddenkem, u nás původní druh břehů, tůní, mokrých luk a lužních lesů. Druhové jméno pseudacorus znamená „nepravý puškvorec" a odkazuje na podobnost listů s puškvorcem obecným, s nímž kosatec často roste na stejných stanovištích. V přírodě roste často ve společnosti orobince a dalších rostlin rákosin.
Listy jsou mečovité, vzpřímené, svěže zelené, uspořádané do plochého vějíře; dorůstají až kolem devadesáti centimetrů délky a téměř tří centimetrů šířky. Celá rostlina má podle stanoviště šedesát až sto padesát centimetrů, výjimečně až dva metry. Květy jsou sytě žluté, sedm až deset centimetrů široké, po několika na každém stvolu, s tmavším žilkováním a oranžovou skvrnou na vnějších okvětních lístcích. Kvete v květnu a červnu, opylují ho včely, brouci a motýli. Po odkvětu dozrávají velké suché tobolky s plochými, světle hnědými semeny, která plavou a voda je roznáší po proudu.
Sezonní průběh je jasný: listy vyrážejí brzy zjara, kvetení připadá na začátek léta, přes léto zůstává trs zeleným porostem a na podzim zatahuje. Oddenek přezimuje v bahně a jako u původního druhu evropské květeny nepotřebuje žádnou zimní ochranu; nadzemní část odumře a suché listy se odstraňují na konci zimy.
Stanoviště vyžaduje plné slunce a hlavně trvale vlhkou až zamokřenou půdu. Nejlépe roste v mělčině do zhruba pětadvaceti centimetrů vodního sloupce nad oddenkem, tedy v břehové zóně jezírka, snáší ale i příležitostné zaplavení hlouběji i sezonní vyschnutí. Vyhovují mu půdy chudé na kyslík i s nižším pH, zvládá i vyšší zasolení. Právě schopnost odčerpávat z vody dusík a fosfor z něj dělá rostlinu používanou v kořenových čistírnách a při zlepšování kvality vody. Mrazuvzdornost je vysoká, v USA se pěstuje v zónách 5 až 7 a dále na jihu.
Zásadní vlastností je rychlý růst a expanzivnost. Kosatec žlutý se šíří dvěma cestami současně — silnými větvenými oddenky, které vytvářejí souvislé polykormony, a plovoucími semeny. V přirozených mokřadech střední Evropy je součástí společenstev, ale v zahradním jezírku se chová jako dominanta: během několika sezon dokáže obsadit celou mělčinu a vytlačit pomalejší sousedy. Mimo původní areál je to vážný problém — druh je hodnocen jako invazní v řadě států USA i v Kanadě, na Novém Zélandu, v Japonsku a v Koreji, kde vytváří rozsáhlé jednodruhové porosty, jejichž likvidace je obtížná. V zahradě se proto osvědčuje výsadba do koše nebo do vymezené mělčiny s pevným okrajem a odstraňování dozrávajících tobolek.
Tempo růstu je rychlé a s ním roste i nárok na pravidelnou údržbu — z hlediska péče nejde o rostlinu, na kterou se dá zapomenout. Zároveň ale patří k nejspolehlivějším rostlinám do míst, kde voda kolísá a kde by většina trvalek nepřežila ani zaplavení, ani letní vyschnutí dna.
Konečná velikost jednoho trsu je zhruba metr až metr a půl na výšku a v šířce ji omezuje jen dostupný prostor. Uplatnění je jednoznačné: břehová zóna zahradních jezírek a tůní, kořenové čistírny, zamokřené kouty zahrady a dešťové záhony, kde se hodí kombinace hlubokých kořenů a snášenlivosti kolísající hladiny. Pro bezpečnost je dobré vědět, že oddenky a listy jsou jedovaté; nejvyšší koncentrace látek je v oddenku a otrava je popsána u psů, koček a koní.
Přirozený areál druhu sahá přes celou Evropu, západní Asii a severozápadní Afriku, od Britských ostrovů a Skandinávie po Středomoří a dále k Íránu, Kavkazu a na západní Sibiř. Do Severní Ameriky, Japonska, Koreje, na Nový Zéland i do Jižní Ameriky byl zavlečen jako okrasná a technická rostlina a odtud zplaněl. Dnes se ale využívá i technicky: dokáže z vody odčerpávat přebytečné živiny a snáší vysokou salinitu, takže se s ním počítá při čištění odpadních vod a při zlepšování kvality vody v nádržích. Tatáž výkonnost je ovšem důvodem, proč se ze zahrad a nádrží tak snadno šíří do volné krajiny a proč je jeho velkoplošné odstraňování náročné. Ve střední Evropě zůstává běžnou rostlinou rákosin a slepých ramen, tedy druhem, který v krajině označuje místo se stálou vodou.