Kosatec německý 'Caligula' (Iris germanica 'Caligula') je historická odrůda ze skupiny vysokých vousatých kosatců, kterou v roce 1937 uvedl francouzský šlechtitel Ferdinand Cayeux. Řadí se mezi dvoubarevné kultivary, u nichž se barva vnitřních a vnějších okvětních lístků výrazně liší. V sortimentu se drží především kvůli neobvyklé kombinaci teplých odstínů, jaká se u novějšího šlechtění objevuje jen zřídka.
Rostlina vyrůstá z tlustého plazivého oddenku, který leží mělce pod povrchem půdy nebo částečně na něm. Z oddenku vyráží plochý vějíř mečovitých listů uspořádaných ve dvou řadách. Listy jsou sivě zelené s jemným voskovým povlakem, tuhé, vzpřímené a dlouhé zhruba čtyřicet až padesát centimetrů. Olistění zůstává okrasné po celou vegetační sezonu a v záhoně funguje jako svislý grafický prvek i dlouho po odkvětu.
Květ má stavbu typickou pro vousaté kosatce: tři vzpřímené vnitřní okvětní lístky, takzvané dómy, a tři obloukovitě skloněné vnější lístky s hustým pruhem chloupků na bázi, jimž se říká vousy. U odrůdy 'Caligula' jsou vnitřní lístky zaoblené a klenuté, světle růžové s oranžovozlatým prosvětlením při okrajích. Vnější lístky mají sytý odstín amarantové červeně a v hrdle je rozjasňuje žlutá skvrna. Vousy jsou zářivě oranžové a proti chladnější růžové tvoří výrazný kontrast.
Kvetení připadá na druhou polovinu jara. Pevný stvol nese několik poupat, která se otevírají postupně, takže u jedné rostliny se celé období protáhne na dva až tři týdny. Barevný dojem se během rozkvétání proměňuje: čerstvě otevřený květ působí jasněji a chladněji, po několika dnech odstíny měknou do lososové a cihlové. Vůně je slabá a nasládlá, patrná spíše zblízka.
Po odkvětu zůstává trs listů, který drží zelenou barvu až do podzimních mrazů. Tobolky se semeny se u zahradních kosatců nenechávají dozrávat, protože potomstvo vlastnosti odrůdy nepřenáší a dozrávání semen zbytečně vyčerpává oddenek. Sezonní vrchol je tedy jediný a soustředěný do několika jarních týdnů; zbytek roku nese rostlina záhon strukturou listového vějíře.
Stanoviště vyžaduje plně slunné, vzdušné a nezastíněné. Zásadní podmínkou kvetení je mělké uložení oddenku, jehož horní strana zůstává odkrytá a přes léto se prohřívá sluncem. Hluboká výsadba a zastínění sousedními trvalkami jsou nejčastější příčinou toho, že rostlina roste, ale nekvete. Vzdušné místo zároveň omezuje houbové skvrnitosti listů, které se objevují ve vlhkých a sevřených záhonech.
Půda má být propustná, spíše chudší až středně živná, sušší, s reakcí neutrální až zásaditou; vápnitý podklad odrůdě svědčí. Trvale vlhká, těžká a ulehlá půda vede k hnilobě oddenku, která je hlavním rizikem pěstování vousatých kosatců. Po zakořenění je rostlina výrazně suchovzdorná a v létě si vystačí bez zálivky.
Vzrůst je pro historické odrůdy typicky střední. Květní stvoly dosahují asi šedesáti centimetrů, listový vějíř zůstává zhruba o třetinu nižší. Trs se rozrůstá pomalu do šířky větvením oddenku a po třech až čtyřech letech zabírá plochu kolem třiceti až čtyřiceti centimetrů. Ve středu se pak vyprazdňuje a kvetení slábne, což je signál pro dělení. Mrazuvzdornost je v našich podmínkách plná.
V zahradě se odrůda hodí do slunných trvalkových záhonů, k obrubám cest, do štěrkových a suchých výsadeb a k patě jižních zdí. Teplé odstíny květu vyniknou proti šedavému listí pelyňků, čistců a šalvějí; dobrými sousedy jsou také kakosty, pryšce a nízké trávy, které po odkvětu převezmou hlavní roli v záhoně.
Uplatnění má i ve sbírkách historických odrůd a v obnovách starších zahrad, kde novější šlechtění působí cize. Květ je vhodný na řez: stvol se odebírá ve chvíli, kdy se první poupě začíná barvit, a ve váze pak postupně otevírá další květy.
Vousaté kosatce vedené pod jménem Iris germanica nejsou jediným druhem, ale skupinou zahradních kříženců, na jejichž vzniku se podílely jihoevropské druhy Iris pallida a Iris variegata. Moderní sortiment vznikal od konce devatenáctého století především ve Francii, kde se prosadila rodina Cayeux. Ferdinand Cayeux (1864–1948) patřil k nejvlivnějším šlechtitelům své doby a jeho odrůdy sbíraly ocenění po celé Evropě. 'Caligula' uvedl v roce 1937 a pojmenoval ji po římském císaři Gaiu Caesarovi, jemuž vojáci přezdívali Caligula podle dětských vojenských sandálů caligae. Volba jména odpovídá zvyklosti francouzských šlechtitelů té doby sahat po antických odkazech.