Kopretina největší 'Sweet Daisy Christine' (Leucanthemum maximum 'Sweet Daisy Christine') je letní trvalka z čeledi hvězdnicovitých, patřící do šlechtitelské řady Sweet Daisy nizozemské firmy Dümmen Orange. Zahradní letní kopretiny se v obchodě vedou jednou jako Leucanthemum maximum, jindy jako Leucanthemum × superbum; jde o stejný okruh zahradních kříženců. Uvnitř řady zastupuje 'Christine' jednoduchý, klasicky stavěný typ květu s velkým úborem, na rozdíl od plnokvětých sester 'Rebecca' nebo 'Sofie'.
Trs je nízký, kompaktní a hustě zavětvený už od báze, takže netvoří prázdný střed a nerozpadá se. Listy jsou tmavě zelené, lesklé, obkopinaté až kopinaté, po okraji zubaté; přízemní růžice zůstává zelená i mimo vegetační sezonu a nad ní vyrůstají tuhé, málo olistěné stonky. Úbor má klasickou stavbu kopretiny: jeden pravidelný kruh bílých jazykovitých květů okolo plochého žlutého terče drobných trubkovitých květů. Bílá je čistá, bez krémového nádechu, jazykovité květy jsou široké, mírně se překrývající a na konci zaokrouhlené. Úbory jsou v poměru k nízkému vzrůstu nápadně velké a nesou je pevné stopky, které nepoléhají ani po vydatném dešti. Květy jsou bez výrazné vůně a vydrží dlouho jak na rostlině, tak v řezu.
Kvetení nastupuje časně, obvykle již v červnu, a při vystřihávání odkvetlých úborů pokračuje do srpna, v příznivých letech do září; francouzské i kanadské zdroje uvádějí rozmezí červen až září. Odrůda je označována jako kvetoucí v prvním roce, sazenice tedy vykvete hned po jarní výsadbě. Po hlavní vlně se porost sestřihuje, což zpravidla vyvolá slabší druhou vlnu koncem léta. Na podzim stonky zasychají a odstraňují se; přezimuje kompaktní přízemní růžice, která na jaře raší mezi prvními trvalkami.
Stanoviště žádá plné slunce, snese lehký polostín, ve stinné poloze ale kvete slabě a stonky se natahují. Půda má být běžná zahradní, humózní a propustná; kopretiny nesnášejí zimní zamokření a v těžké, ulehlé zemině vypadávají. Reakce půdy může být neutrální i mírně zásaditá, na kyselých půdách prospívá vápnění. Zavedená rostlina snáší kratší sucho, delší přísušek ale zkracuje dobu květu. Za sezonu vyhovuje mírně vlhká, ne však trvale mokrá půda.
Uváděné rozměry se mezi zdroji rozcházejí. Kanadské a americké školky udávají výšku i šířku kolem třiceti centimetrů, evropští prodejci uvádějí čtyřicet až šedesát centimetrů. Rozdíl souvisí s výživou a stářím trsu; v běžném záhonu je realistický trs o výšce zhruba třiceti až padesáti centimetrů a odpovídající šířce, přičemž prvním rokem po výsadbě zůstává nižší. Mrazuvzdornost je uváděna od zóny 3 do zóny 5, což na celém území Česka postačuje bez zimního krytí. Trs se po třech letech dělí, jinak prořídne a květů ubývá.
V zahradě se uplatní v předních a středních řadách trvalkových záhonů, v pásech podél cest, ve venkovských výsadbách i v nádobách a truhlících, kde nízký vzrůst nevyžaduje oporu. Bílý úbor se žlutým středem funguje jako neutrální pojivo mezi sytými barvami, takže dobře váže výsadby s šalvějemi, kakosty, třapatkami, rozchodníky a nízkými travinami. Květy jsou vyhledávaným zdrojem pylu a nektaru pro včely a motýly. Pro řez se stonky odebírají v okamžiku, kdy se jazykovité květy právě narovnaly do vodorovné polohy. Ve větších plochách se vysazuje po skupinách nejméně pěti kusů.
Zahradní letní kopretiny vyšlechtil na sklonku devatenáctého století v Kalifornii Luther Burbank křížením několika evropských a japonských druhů; pojmenoval je podle hory Shasta, jejíž sníh měl odpovídat čistotě bílých květů, a anglické jméno Shasta daisy se používá dodnes. Řadu Sweet Daisy uvedla na trh nizozemská firma Dümmen Orange a jednotlivé odrůdy v ní nesou ženská křestní jména, například 'Birdy', 'Jane', 'Izabel' nebo 'Rebecca'. 'Christine' v této skupině zastupuje jednoduchý velkokvětý typ; šlechtění směřovalo ke kompaktnímu trsu, bohatému větvení, ranému nástupu květu a schopnosti kvést už v prvním roce pěstování.