Kopretina největší 'Madonna' (Leucanthemum maximum 'Madonna', v botanicky přesnějším zápisu Leucanthemum × superbum 'Madonna') je nízká zahradní trvalka s velkými bílými úbory. Obchodní jméno rodu odkazuje na skupinu velkokvětých zahradních kopretin, které vznikly křížením několika evropských a japonských druhů a které se od planě rostoucí kopretiny bílé liší podstatně většími květy a pevnějšími stonky. 'Madonna' je hybrid první generace vyšlechtěný osivářskou firmou PanAmerican Seed; v roce 2020 získal zlatou medaili Fleuroselect, evropské organizace, která nové odrůdy prověřuje v porovnávacích pokusech na několika stanovištích.
Rostlina tvoří hustý přízemní trs kopinatých, tmavě zelených, po okraji zubatých listů. Z trsu vyrůstají krátké, pevné, nevětvené stonky, které nesou úbor a nepotřebují oporu ani při dešti — tím se odrůda liší od vysokých kopretin, jež se po bouřce často pokládají. Úbor má průměr kolem osmi centimetrů; jazykovité květy po obvodu jsou čistě bílé, uspořádané v jedné až dvou řadách, střed vyplňuje sytě žlutý terč z trubkovitých květů. Část jazykovitých květů, uvádí se zhruba do patnácti procent, má jemně roztřepený nebo krajkovitý okraj, takže některé úbory působí poloplně. Odkvetlé úbory zasychají do slámové barvy a nové se otevírají nad nimi; plodem jsou drobné šedavé nažky bez chmýru. Odrůda je vedena jako tolerantní k chorobám a šlechtěna byla i pro hrnkovou kulturu, takže snáší hustší sponu i přesazení na trvalé stanoviště v plném květu.
Sezonní průběh je pro tuto odrůdu netypicky dlouhý. Kvetení začíná v červnu a při pravidelném odstraňování odkvetlých úborů pokračuje přes celé léto do září, u chráněných stanovišť i do začátku října. Šlechtitelské zadání znělo na kvetení už v prvním roce po výsevu bez nutnosti jarovizace, což se projevuje i u hotových rostlin: 'Madonna' nasazuje květy dřív a rovnoměrněji než starší kopretiny množené dělením. Na podzim nadzemní část odumírá a rostlina zimuje jako přízemní růžice s kořenovým systémem.
Stanoviště vyhovuje plné slunce; snáší i polohu s dopoledním sluncem a odpoledním stínem, kvetení je pak ale řidší. Půda má být zahradní, živná, propustná a čerstvě vlhká — kopretiny nepatří mezi suchomilné trvalky a v dlouhém suchu předčasně dokvétají. Rozhodující pro přezimování je odvodnění: stojící zimní voda kolem krčku je u velkokvětých kopretin nejčastější příčinou úhynu. Mrazuvzdornost sama o sobě je vysoká, uváděná pro zóny 4 až 9. Rostlina je odolná vůči okusu srnčí zvěří a zajíci a slouží jako zdroj nektaru pro motýly a další opylovače.
Konečná velikost je malá a vyrovnaná: výška dvacet až třicet centimetrů, šířka dvacet až třicet centimetrů, přičemž vyrovnanost vzrůstu je u hybridů první generace vyšší než u starších semenných populací, kde se rostliny v řádku lišily. Této velikosti dosahuje trs během jedné až dvou sezon. Trs se rozrůstá pozvolna, po dvou až třech letech se střed vyprazdňuje a kvetení slábne, což řeší dělení.
Nízký vzrůst a dlouhé kvetení předurčují odrůdu k výsadbě na přední okraje záhonů, do obrub podél cest, do skupin po pěti až devíti kusech a do nádob a truhlíků, kde vydrží kvést celé léto. Kombinuje se s modrými šalvějemi, kakosty, rozchodníky a nízkými travinami; klasická bílo-žlutá kresba úboru funguje jako klidový prvek mezi sytějšími barvami. Krátké stonky omezují použití na řez, do nízkých vazeb se ale hodí.
Skupina velkokvětých zahradních kopretin vznikla na konci devatenáctého století v Kalifornii, kde ji vyšlechtil Luther Burbank křížením několika druhů rodu Leucanthemum s japonskou kopretinou. Nové rostliny pojmenoval podle sopky Mount Shasta, jejíž sníh mu připomínala bělost úborů — odtud anglické jméno shasta daisy a botanické Leucanthemum × superbum. V obchodu se však dodnes drží starší označení Leucanthemum maximum. 'Madonna' patří k mladé generaci těchto kopretin: je to hybrid první generace určený k množení osivem, u kterého šlechtění mířilo na kompaktní vzrůst, vyrovnanost a kvetení už v prvním roce, tedy na vlastnosti dřív dosažitelné jen vegetativním množením.