Klunice pobělená (Thalia dealbata) je mohutná bahenní a mělkovodní trvalka z čeledi marantovitých, pěstovaná pro velké modrozelené listy s bílým voskovým poprašem a fialová květenství vynášená vysoko nad vodní hladinu. Svým celkovým vzezřením připomíná kannu, se kterou bývá i laicky zaměňována, patří ale do jiné čeledi a s pravými kannami ji spojuje jen podobný celkový vzhled listů.
Listy jsou vejčitě kopinaté, kožovité, dorůstají až čtyřiceti pěti centimetrů délky, na líci matně modrozelené, na rubu světlejší, šedozelené až bělavé, s jemným ochlupením podél žilek a s tenkým fialovým lemem po obvodu. Vyrůstají v přízemní růžici na dlouhých pochvatých řapících, které listovou čepel vynášejí vysoko nad vodní hladinu a dodávají celému trsu vzpřímenou, listnatou siluetu. Charakteristický bílý povlak, který listům dal druhové jméno dealbata (pobělená), lze setřít prstem a odkrýt pod ním sytější zelenou barvu čepele. Listy vykazují nyktinastický pohyb: přes den zaujímají vodorovnou polohu kolmo ke slunečním paprskům, navečer a v noci se stopky zvedají a čepele se napřimují do strmější pozice.
Květenství vyrůstají na dlouhých, vzpřímených stoncích vysoko nad porostem listů, ve volných latách dlouhých kolem dvaceti centimetrů. Drobné, necelý centimetr velké fialové květy vyrůstají po dvojicích a rozkvétají postupně od spodu laty k vrcholu po celé léto. Po odkvětu nasazují drobné tobolky, které v zahradní kultuře nemají praktický význam a rostlina se běžně množí dělením oddenkového trsu.
Vegetační cyklus začíná na jaře razantním obrůstáním z přezimujícího oddenku, růst je po celé léto rychlý až bujný a rostlina si tak i v jedné sezoně dokáže vytvořit statný trs. Na podzim po prvních mrazech nadzemní část zcela zmrzá a zčerná, oddenek v bahně pod hladinou zůstává v klidu přes zimu a zjara znovu obráží. Rychlost jarního obrůstání patří mezi hlavní přednosti rostliny, statný trs listů se dokáže obnovit během několika týdnů.
Stanovištěm je plné slunce až lehký polostín a stojatá až mírně proudící voda; klunice snáší i trvalé zaplavení kořenového balu do hloubky třiceti až pětačtyřiceti centimetrů nad korunou. Substrát má být těžký, jílovitý nebo humózní, s pH od kyselého po neutrální. Rostlina zvládá i krátkodobé kolísání hladiny vody, které je u přírodních jezírek během roku běžné, pokud oddenek zůstává trvale ponořený a nevysychá. Mrazuvzdornost odpovídá mírnějším oblastem, oddenek přežije v bahně pod nezamrzající hladinou, v tužších vnitrozemských zimách je vhodné jej přes zimu přemístit do hloubky, kam mráz nedosáhne, nebo nádobu s rostlinou uskladnit mimo mráz.
Vzrůstem patří mezi nejmohutnější mělkovodní trvalky: dorůstá devadesáti až sto osmdesáti centimetrů výšky včetně květních stvolů a podobné šířky trsu. Oddenky se šíří poměrně rychle a rostlina v příhodných podmínkách vytváří rozsáhlé kolonie, proto se pro menší jezírka doporučuje pěstování v koši s omezeným objemem substrátu. V teplejších letech s dlouhou vegetační sezonou dosahuje rostlina horní hranice uvedeného rozpětí, zatímco v chladnějších oblastech nebo po pozdějším jarním obrůstání zůstává obvykle menší.
V zahradě klunice pobělená slouží jako dominantní vertikální prvek uprostřed nebo na okraji vodní plochy, kde velké modrozelené listy a fialová květenství kontrastují s drobnolistými plovoucími rostlinami i s trávovitými mokřadními druhy. Řezaná květenství vydrží ve váze několik dní a listy se díky výraznému voskovému poprašu uplatní i v aranžmá bez květů.
Klunice pobělená pochází z bažin a pomalu tekoucích vod jihovýchodu Spojených států a Mexika, kde roste podél řek od Texasu po Floridu; druhotně zdomácněla i v jihovýchodní Asii. Rodové jméno Thalia udělil rostlině Carl Linné na počest německého lékaře a botanika Johanna Thala (1542–1583), autora jedné z prvních regionálních flór střední Evropy, přestože Thal se s rostlinou z Nového světa nikdy osobně nesetkal. Druhové jméno dealbata je odvozeno z latinského dealbare (obílit) a odkazuje na bílý voskový povlak listů, který je hlavním rozlišovacím znakem druhu.