Kalina modroplodá 'Lisarose' (Viburnum tinus 'Lisarose') je stálezelený keř středomořského původu, vybraný pro nezvykle sytou růžovou barvu poupat. Zatímco u typové rostliny jsou poupata bledě narůžovělá, u této odrůdy se za chladného počasí prohlubují do růžové až cihlově červené a zůstávají takto vybarvená po celou zimu, tedy podstatně déle, než trvá samotné kvetení.
Habitus je hustý, kompaktní a vzpřímeně zaoblený. Keř se dobře větví od báze, takže zůstává zapojený až k zemi a nevytváří proluky. Mladé letorosty jsou červenohnědě naběhlé, což ladí s barvou poupat.
Listy jsou vstřícné, vejčité až podlouhle vejčité, celokrajné, kožovité a lesklé, na líci tmavě zelené, na rubu světlejší. Dorůstají zhruba čtyř až deseti centimetrů a vydrží na rostlině několik let, takže olistění je celoročně husté. Nové přírůstky mají bronzový nádech.
Květenství jsou ploché až mírně klenuté chocholíky o průměru kolem pěti až deseti centimetrů, složené z drobných pětičetných kvítků. Nerozvitá poupata jsou sytě růžová, otevřené kvítky bledě růžové až téměř bílé, takže jedno květenství nese obě barvy současně. Vůně je jemná. Po odkvětu se zakládají vejčité peckovice, které dozrávají do kovově lesklé tmavě modré až modročerné barvy a vydrží na keři dlouho do zimy; jsou vyhledávaným zdrojem potravy ptáků, pro člověka nejsou určeny ke konzumaci.
Sezónní průběh je pro tuto rostlinu klíčový a liší se od většiny keřů. Poupata se zakládají už koncem léta a v průběhu podzimu se vybarvují; celá zima je fází, kdy je rostlina ozdobná barevnými poupaty a lesklým olistěním. V mírných zimách se první chocholíky otevírají už v únoru, v chladnějších polohách nastupuje kvetení v březnu a dubnu a doznívá do května. Plody dozrávají koncem léta a na podzim.
Stanoviště snáší od plného slunce po stín, nejlépe kvete na slunci a v lehkém polostínu. Podstatnější než osvětlení je ochrana před zimním větrem a ostrým mrazivým sluncem, které stálezelené olistění vysušuje.
Půda vyhovuje čerstvě vlhká, propustná, humózní, od písčité po jílovitou a od kyselé po vápnitou. Trvalé zamokření a stojící voda u kořenů vedou k odumírání kořenů. Rostlina dobře snáší přímořské klima, sůl ve vzduchu i městské prostředí. Ze škůdců se na kalinách objevují mšice a mandelinka kalinová, jejíž larvy okusují mladé listy v květnu a červnu.
Mrazuvzdornost je omezená a jde o hlavní pěstitelské úskalí. Uvádí se odolnost zhruba do minus deseti až minus patnácti stupňů, krátkodobě o něco níž. Ve většině českých poloh to znamená volbu chráněného teplého místa u zdi, zimní zastínění a nastýlku ke kořenům, případně pěstování v nádobě přezimované v chladné světlé místnosti nebo v nevytápěné zimní zahradě.
Vzrůst je pomalý až středně rychlý. Konečné velikosti kolem sto padesáti až dvou set centimetrů výšky a podobné šířky dosahuje rostlina za deset až dvacet let, v nádobě zůstává výrazně menší, obvykle kolem sto dvaceti centimetrů. Řez se snáší dobře a provádí se po odkvětu, protože poupata na příští sezonu se zakládají už v létě; pozdní zásah tedy připraví rostlinu o kvetení.
V zahradě se odrůda hodí ke vstupům a k terasám, kde je zimní vybarvení poupat vidět zblízka, do stříhaných i volných stálezelených živých plotů, do smíšených výsadeb jako celoroční zelená kostra a především do nádob, u kterých lze rostlinu na zimu přemístit.
Kalina vavřínolistá, u nás vedená také jako modroplodá, roste přirozeně ve Středomoří a na Kanárských ostrovech a v evropských zahradách se pěstuje od šestnáctého století; latinské jméno tinus je starořímské označení této rostliny, převzaté z Plinia. Odrůda 'Lisarose' je novodobý výběr chráněný šlechtitelskými právy a americkým rostlinným patentem číslo 22 816. Vybrána byla výhradně pro intenzitu růžového vybarvení poupat, které u výchozího druhu bývá jen naznačené. Na severoamerickém trhu ji školka Monrovia uvádí pod obchodním jménem Shades of Pink, které odkazuje právě na souběh několika odstínů růžové v jednom květenství.