Jirnice modrá (Polemonium caeruleum) je vytrvalá trvalka a typový druh čeledi jirnicovitých. V České republice jde zároveň o původní, ale velmi vzácnou rostlinu vlhkých luk, zatímco v zahradách patří k dlouho pěstovanému a nenáročnému sortimentu. Poznávacím znakem není ani tak květ jako list: lístky nasazené v pravidelných párech podél vřetena připomínají příčky žebříku a daly rostlině jména Jakobův i nebeský žebřík.
Trs tvoří přízemní růžice střídavých lichozpeřených listů, z nichž vyrůstají vzpřímené, jen řídce větvené lodyhy. Lístky jsou kopinaté, celokrajné, sytě zelené a lesklé; na suchém stanovišti špičky lístků hnědnou, což je nejspolehlivější signál nedostatku vláhy. Květenství je bohatá vrcholová lata. Jednotlivé květy jsou miskovitě rozevřené, nebesky modré, s pětičetnou korunou a zvonkovitým kalichem; pěstuje se i bílá forma 'Album'. Plodem je tobolka.
Kvetení spadá do června a července, tedy do raného léta. Po odkvětu rostlina velmi ochotně nasazuje semena a v příznivých podmínkách se sama rozsévá po celém záhonu; sestřih celé nadzemní části krátce po odkvětu vysemenění zabrání a zároveň často vyvolá čisté nové olistění a slabší druhou vlnu květu. Na podzim nadzemní část zatahuje, přezimuje přízemní růžice. Ta obráží brzy zjara a čerstvé zpeřené listy jsou v záhoně nápadné dřív než u většiny sousedních trvalek; pokud rostlina nestrádá suchem, drží si svěží vzhled celou sezonu a je okrasná i mimo dobu květu.
Stanovištěm je slunce i polostín; v polostínu květ vydrží déle a list tolik neschne. Půda má být čerstvá až vlhká, humózní a živná, vápnité podloží rostlině vyhovuje. Přirozeně roste na vlhkých loukách, v nivách říčních údolí a v pobřežních křovinách, a tomu odpovídá i nechuť k vysychavým písčitým záhonům. Na trvale vlhkém a dusném místě se může objevit padlí nebo listové skvrnitosti, mladé výhony vyhledávají slimáci.
Výška se mezi prameny liší. Nejčastěji se uvádí 45 až 60 centimetrů, školkařské zdroje 60 až 80 centimetrů a v české přírodě jsou doloženy rostliny už od 20 centimetrů. Rozdíl vychází z živin a vláhy - na suchém a chudém stanovišti zůstává trs výrazně nižší, v živné a vlhké půdě naopak roste nejvýš. Šířka trsu odpovídá zhruba 30 až 40 centimetrům, spon bývá 40 centimetrů, tedy asi sedm rostlin na m2. Rostlina netvoří podzemní výběžky, rozrůstá se jen pomalu a obrys výsadby drží; početní expanze jde přes semena, ne přes kořeny.
V zahradě má jirnice místo v selských a přírodních výsadbách, na okrajích dřevin, u jezírek a vodních ploch, ve vlhčích lučních směsích a ve smíšených záhonech, kde v červnu překlene mezeru mezi jarními cibulovinami a hlavní letní vlnou. Modrá miska květu se dobře doplňuje s kakosty, kontryhelem, prvosenkami, orlíčky a vlhkomilnými travinami; bílá forma slouží jako zesvětlení stinnějších partií. Květenství je nektarodárné a přitahuje včely i pestřenky, na řez vydrží v kytici a příjemně voní. Kvůli ochotnému samovýsevu se rostlina hodí spíš tam, kde se semenáče snesou nebo kde jsou vítané, než do přísně komponovaných partií; v takovém případě rozhoduje včasný sestřih. Trs stárne od středu a po třech až čtyřech letech se dělí.
Areál druhu sahá od Islandu a Skandinávie na jih ke Středomoří a na východ přes Ukrajinu po západní Sibiř. V České republice je jirnice modrá původní, roste ale jen na Šumavě a Předšumaví na vlhkých loukách a březích vod a v červeném seznamu je vedena jako silně ohrožený druh v kategorii C2r; nálezy jinde v zemi bývají zplanělé ze zahrad. Jako okrasná rostlina se pěstuje zhruba od poloviny šestnáctého století. Rod Polemonium dal jméno celé čeledi jirnicovitých a tento druh je jejím typovým druhem. Anglické jméno Jacob's ladder odkazuje na biblický příběh o žebříku do nebe, protože lístky na vřetenu listu stojí jako jeho příčky. V roce 2002 byla jirnice v anketě organizace Plantlife zvolena květinou anglického hrabství Derbyshire.