Jilm horský 'Pendula' (Ulmus glabra 'Pendula') je převislá odrůda jilmu horského. Sama od sebe kmen nevytvoří, protože větve rostou vodorovně a převisle, a proto se roubuje na semenáč jilmu horského, obvykle ve výšce 150 až 200 centimetrů. Výšku hotového stromu tak určuje výška roubování, ne vzrůst odrůdy.
Koruna je plochá a rozkleslá, ve tvaru nízké stříšky nebo vějíře. Hlavní větve vyrůstají z místa roubování téměř vodorovně a rozbíhají se do stran, tenké koncové výhony z nich visí kolmo dolů, někdy až k zemi. Starší stromy bývají zřetelně nesouměrné, protože se jednotlivé větve prosazují nestejně. List je pro jilm horský typický: obvejčitý až obkopinatý, 10 až 15 centimetrů dlouhý, na bázi silně nesouměrný, s dvojitě pilovitým okrajem, svrchu drsný a tmavě zelený.
Rok začíná brzy. V březnu, ještě před rašením, se na bezlistých visících výhonech objeví svazečky drobných načervenalých květů. Plodem jsou světle zelené okrouhlé křídlaté nažky, které dozrávají v květnu, než se koruna plně olistí; sypou se pod strom a někdy vzcházejí. V létě je koruna hustě olistěná a pod stříškou vzniká stinný, chladnější prostor. Na podzim se list barví jen nevýrazně do žluté až žlutohnědé a opadává v říjnu a listopadu. V zimě vynikne kresba vodorovných a svěšených větví.
Roste na slunci i v polostínu, na slunci má hustší korunu. Nejlépe mu vyhovuje hluboká, živná, humózní a dostatečně vlhká půda, kyselá i vápnitá, jen ne trvale zamokřená. Mrazuvzdornost je do -30 °C a pozdní mrazy mu nevadí. Skutečným limitem je grafióza jilmů, na kterou je jilm horský mezi jilmy jedním z nejcitlivějších druhů. Původcem je houba Ophiostoma novo-ulmi, roznášejí ji lýkožrouti rodu Scolytus a ucpává cévy jarního dřeva, takže dokáže dospělý strom zahubit během jediné sezony. Převislá 'Pendula' proti ní odolnost nemá a s tímto rizikem je třeba při výsadbě počítat.
Zpočátku roste živě, později se zpomaluje. V našich podmínkách dorůstá 3 až 6 metrů výšky a koruna 3 až 5 metrů šířky. Vodorovné větve přirůstají po celý život, takže u starého stromu se mění hlavně šířka, výška už málo.
V zahradě je to solitéra na jedno místo: převislá stříška má být vidět celá a nejlépe vynikne na trávníku, u vodní hladiny nebo nad nízkou podsadbou. Pod korunou vzniká přirozený stinný přístřešek, který se dá využít i nad lavičkou. Do živých plotů, alejí a těsně ke stavbám se nehodí.
Odrůda vznikla kolem roku 1816 ve školce ve skotském Perthu, v době, kdy byly převislé dřeviny v britských parcích v módě. V průběhu devatenáctého století se rozšířila do evropských zahrad, nabízela se v Hamburku i ve Varšavě. Pěstuje se také pod jménem 'Horizontalis'. Od podobné a známější 'Camperdownii', která pochází z Camperdown House u Dundee, se liší plošší a širší korunou, jejíž hlavní větve rostou rovně do strany, ne zprohýbaně.