Jilm holandský 'Wredei' (Ulmus hollandica 'Wredei') je žlutolistá odrůda křížence jilmu horského a jilmu habrolistého, v mládí úzce vzpřímený, sloupovitě kuželovitý strom nebo vysoký keř. Proti jilmu horskému 'Pendula', který z kmínku rozkládá plochou převislou stříšku širší než vyšší, roste přesně opačně: větve míří vzhůru a koruna je dlouhá léta užší než vysoká. Liší se i listem. 'Pendula' má list zelený, drsný a až 20 cm dlouhý, 'Wredei' žlutý, zkadeřený a podstatně menší.
List je široce vejčitý, na okraji hrubě dvojitě zubatý, zvlněný a pokroucený, na omak drsný. Sedí hustě na krátkých výhonech a přiléhá k větvi, takže větve vypadají jako olistěné šňůry. Délku udává botanická zahrada ve Victorii 5 až 6 cm, nizozemská velkoškolka 8 až 12 cm. Při rašení je zlatožlutý, přes léto zezelená do žlutozelené a na podzim znovu zežloutne. Havlis upřesňuje, že sytě žluté jsou jen listy plně osluněné; spodní patra a listy u kmene zůstávají zelené. Stín tedy z odrůdy dělá obyčejný světle zelený jilm.
Se žlutou barvou souvisejí dvě slabiny. První je sucho: Havlis píše, že listy jsou na ně citlivé a že mladé a čerstvě přesazené rostliny potřebují v horkém létě zálivku. O přímém pálení listu na úpalu mluví jen slabý zahradnický pramen, který do suchých poloh doporučuje polostín; silný zdroj k tomu rešerše nenašla. Druhá je návrat k zelené. Odrůda vznikla jako žlutá pupenová mutace zelené 'Dampieri' a žlutá není zaručená napořád: podle encyklopedických údajů listy se stářím stromu zelenají a u nejvyššího britského exempláře v Brightonu byl návrat k zelené zaznamenán roku 2009. Celé zelené větve se podle německého zahradnického pramene vyřezávají.
Rozměr je údaj, u kterého záleží na tom, kdo ho píše. Havlis uvádí 3 až 5 m výšky a 1 až 3 m šířky s tím, že strom zřídka přesáhne šířku 1,5 m. Britský pramen počítá s konečnými asi 8 m na 4 m za deset až dvacet let. Nizozemské velkoškolky uvádějí 7 až 12 m; van den Berk při šířce 3 až 5 m a s korunou stářím zaoblenou, Ebben při šířce 5 až 9 m. Změřené staré stromy v Anglii mají 14 a 17 m. Menší čísla tedy popisují zahradní rostlinu po prvních desetiletích, větší to, kam strom může dojít. Výška v deseti letech dohledána nebyla, přírůstek van den Berk hodnotí jako průměrný a připomíná, že v oběhu je několik klonů od kuželovitých po kulaté.
U grafiózy jilmů je poctivé říct, že test odolnosti pro 'Wredei' rešerše nenašla. Encyklopedické heslo odrůdu označuje za náchylnou. Britská zahradnická společnost píše, že náchylná být může, ale prý je odolnější než mnohé jiné jilmy. Australská botanická zahrada ji uvádí jako údajně odolnou. Trees and Shrubs Online zmiňuje, že mateřská 'Dampieri' první vlně nemoci odolávala velmi dobře, jenže ta vlna patřila k mírnějšímu kmeni houby, než jaký se šíří dnes. Velkoškolky Ebben a van den Berk nemoc u odrůdy nezmiňují vůbec. Prověřenou odolnost tedy 'Wredei' nemá a s rizikem je třeba počítat, stejně jako u ostatních jilmů v nabídce včetně 'Camperdownii' a 'Jacqueline Hillier'.
Mrazuvzdornost Havlis uvádí -29 °C a nizozemské školky řadí odrůdu do stejné klimatické zóny. Půdu snese kyselou i vápnitou, jílovitou i písčitou, pokud je propustná a rovnoměrně vlhká; van den Berk jmenuje vápnité půdy jako nejvhodnější, krátké zaplavení jako snesitelné a zadlážděný povrch jako nevhodný. Řez není nutný, ale Havlis radí zkracovat časně zjara loňské výhony, čímž koruna zhoustne a přibude žlutého listu. Školky odrůdu dodávají jako odspodu zavětvený strom i jako stromek na kmínku.
Odrůda vznikla roku 1875 v arboretu Alt-Geltow u Postupimi jako žlutolistá větev na jilmu 'Dampieri' a nese jméno Josepha Wredeho, královského zahradního inspektora, který arboretum spravoval. Od osmdesátých let 19. století ji šířily školky Louis van Houtte a Späth. Prameny se v podrobnostech liší: van den Berk uvádí rok 1877 a australská botanická zahrada píše o výsevu, ne o mutaci. Sporné je i jméno. Britská zahradnická společnost vede jako platné 'Dampieri Aurea' a 'Wredei' jako synonymum, školky to mají obráceně. Databáze Kew řadí starší jméno Ulmus carpinifolia f. wredei pod kříženec Ulmus hollandica, k němuž odrůdu přiřazuje i karta.