Jedle korejská (Abies koreana) se od ostatních jedlí v nabídce liší tím, že plodí jako malá. Německý lesnický přehled uvádí modrofialové šišky na stromcích vysokých asi metr, polský školkařský svaz na rostlinách od 1 do 1,5 m a britská dendrologická encyklopedie Trees and Shrubs Online cituje pozorování plodných rostlin nižších než metr. Věk v letech žádný pramen neudává. Šišky stojí vzpřímeně, často hustě vedle sebe, měří 4 až 7 cm na 2 až 3 cm a nesou bílé kapky pryskyřice. Barva kolísá mezi jedinci: zelenočervená, červenopurpurová nebo fialově modrá, polský svaz připouští i zelenou. Protože základní druh se množí semenem, odstín předem zaručit nelze. Ve zralosti šišky hnědnou a na stromě se rozpadnou, zpravidla do Vánoc.
Rozměr je druhým důvodem, proč se sází do menších zahrad. Velkoškolka Ebben udává konečných 8 až 15 m na 4 až 6 m, Van den Berk 10 až 12 m, polský svaz po třiceti letech 5 až 6 m. Americká společnost pěstitelů jehličnanů počítá s přírůstkem 15 až 30 cm ročně a 1,5 až 3 m po deseti letech; evropský údaj pro desetiletou rostlinu chybí. V přírodě dorůstá 15 až 20 m a strom v Arnoldově arboretu měřil roku 2016 devatenáct metrů, trpaslík to tedy není. Jedle kavkazská má podle stejných školek 25 až 30 m, jedle ojíněná v přírodě 20 až 40 m. Pěstitelský pramen o vánočních stromcích přitom korejskou označuje za poměrně rychlou, s produkcí o dva až tři roky kratší než u kavkazské; ta roste pomalu jen v mládí.
Koruna je široce kuželovitá, hustá a pravidelná, s vodorovnými větvemi v patrech; spodní větve drží dlouho. Jehlice jsou krátké, 1 až 2 cm, ke špičce rozšířené, tupé nebo vykrojené a obrůstají větvičku dokola jako kartáč. Líc je leskle tmavě zelený, rub téměř bílý díky dvěma širokým proužkům, a protože se jehlice ohýbají nazpět, bývá rub vidět. Po rozemnutí voní citronově. Pupeny jsou téměř kulovité a silně pryskyřičné. Jedle Veitchova, nejbližší příbuzná v sortimentu, má jehlice delší, do 3 cm, a méně pravidelně kolem větvičky; šišky má podobně velké a modrofialové, ale v kultuře je krátkověká. Podobné šišky, 4 až 8 cm dlouhé, nese i jedle Fraserova, která však podle britského pramene zůstává pohledná jen čtyřicet až padesát let.
Havlis uvádí u odrůd tohoto druhu mrazuvzdornost -29 °C. Polský svaz ji řadí stejně, Van den Berk opatrněji na -23 až -21 °C, encyklopedie Trees and Shrubs Online naopak o půl zóny odolněji. Raší velmi pozdě, takže jí pozdní mrazy škodí méně než jedli kavkazské, u které jsou hlavním rizikem.
Kořeny jsou mělké, proto se dobře přesazuje a hůř snáší přeschnutí. Havlis žádá půdu mírně kyselou až neutrální, propustnou, humózní, neutuženou a rovnoměrně vlhkou. Zamokření ani střídavě mokrou půdu nesnáší a vápna snese málo; tím se liší od jedle kavkazské i od jedle ojíněné, která zvládá vysoké pH a suché teplé polohy. Na světlo jsou prameny nejednotné: školky připouštějí polostín, pěstitelé stromků žádají plné slunce, jinak větve slábnou. Americká univerzitní příručka jmenuje hnilobu kořenů, rez jehlic a odumírání větviček a píše, že městské podmínky druh nesnáší. Korovnice, václavka ani Phytophthora u něj v použitých pramenech doloženy nejsou, což neznamená, že je imunní.
Z druhu byly vybrány odrůdy 'Silberlocke', 'Molli', 'Tundra', 'Frosty', 'Silver Star' a 'Oberon'. Jejich vlastnosti tento popis neřeší a platí i opačně: údaje o šiškách a velikosti se týkají semenáčů druhu, ne odrůd.
Prvním Evropanem, který strom viděl, byl roku 1907 francouzský misionář Faurie na ostrově Čedžu. Semena odtud se už roku 1908 dostala do francouzských školek Vilmorin a téhož roku do Spojených států, do Kew roku 1913. Rostliny přitom zůstávaly beze jména až do roku 1920, kdy druh v časopise Arnoldova arboreta popsal Ernest Henry Wilson podle vlastních sběrů z roku 1917. Formy pojmenované podle barvy šišek (chlorocarpa, nigrocarpa, rubrocarpa) se dnes považují za málo užitečné, protože barva se mění zráním. V přírodě roste jen na několika horách Korejského poloostrova a ostrova Čedžu a je vedena jako ohrožený druh.