Jedle korejská (Abies koreana) se od ostatních jedlí v nabídce liší tím, že plodí jako malá. Modrofialové šišky nese už na stromcích vysokých kolem jednoho metru. Stojí vzpřímeně, často hustě vedle sebe, měří 4 až 7 cm na 2 až 3 cm a nesou bílé kapky pryskyřice. Barva se mezi jedinci liší: nejčastěji je fialová až fialově modrá, u některých stromků červenopurpurová nebo zelenavá. Základní druh se množí semenem, a tak se odstín předem zaručit nedá. Ve zralosti šišky hnědnou a na stromě se rozpadnou, zpravidla do Vánoc.
Rozměr je druhým důvodem, proč se sází do menších zahrad. Přirůstá 15 až 30 cm ročně, po deseti letech měří 1,5 až 2 m a po třiceti letech 5 až 6 m. Konečná velikost v zahradě je 8 až 15 m na výšku a 4 až 6 m na šířku, trpaslík to tedy není, jen k ní dospívá velmi dlouho. Jedle kavkazská dorůstá 25 až 30 m a jedle ojíněná 20 až 40 m.
Koruna je široce kuželovitá, hustá a pravidelná, s vodorovnými větvemi v patrech; spodní větve drží dlouho. Jehlice jsou krátké, 1 až 2 cm, ke špičce rozšířené, tupé nebo vykrojené a obrůstají větvičku dokola jako kartáč. Líc je leskle tmavě zelený, rub téměř bílý díky dvěma širokým proužkům, a protože se jehlice ohýbají nazpět, bývá rub vidět. Po rozemnutí voní citronově. Pupeny jsou téměř kulovité a silně pryskyřičné.
Jedle Veitchova, nejbližší příbuzná v sortimentu, má jehlice delší, do 3 cm, a méně pravidelně rozložené kolem větvičky; šišky má podobně velké a modrofialové, ale v kultuře je krátkověká. Podobné šišky, 4 až 8 cm dlouhé, nese i jedle Fraserova, která však zůstává pohledná jen čtyřicet až padesát let.
Mráz snáší do -29 °C. Raší velmi pozdě, takže jí pozdní mrazy škodí méně než jedli kavkazské, u které jsou hlavním rizikem.
Kořeny jsou mělké, proto se dobře přesazuje a hůř snáší přeschnutí. Půda má být mírně kyselá až neutrální, propustná, humózní, neutužená a rovnoměrně vlhká. Zamokření ani střídavě mokrou půdu nesnáší a vápna snese málo; tím se liší od jedle kavkazské i od jedle ojíněné, která zvládá vysoké pH a suché teplé polohy. Nejlépe roste na slunci, polostín snese, ale větve v něm slábnou a koruna řídne. Znečištěné městské ovzduší jí nesvědčí. V těžké mokré půdě hrozí hniloba kořenů, občas se objeví rez jehlic a odumírání větviček.
Z druhu byly vybrány odrůdy 'Silberlocke', 'Molli', 'Tundra', 'Frosty', 'Silver Star' a 'Oberon'. Rozměry a šišky popsané výše platí pro semenáče druhu, odrůdy mají vlastní vzrůst.
Prvním Evropanem, který strom viděl, byl roku 1907 francouzský misionář Faurie na ostrově Čedžu. Semena odtud se už roku 1908 dostala do Francie a do Spojených států, do Británie roku 1913. Rostliny přitom zůstávaly beze jména až do roku 1920, kdy druh popsal Ernest Henry Wilson ze svých sběrů z roku 1917. Formy pojmenované podle barvy šišek (chlorocarpa, nigrocarpa, rubrocarpa) se dnes nerozlišují, protože barva se mění zráním. V přírodě roste jen na několika horách Korejského poloostrova a ostrova Čedžu, kde dorůstá 15 až 20 m, a je vedena jako ohrožený druh.