Jedle kavkazská (Abies nordmanniana) je z jedlí v nabídce největší a do malé zahrady nepatří. V kavkazských horách dorůstá kolem 60 m, nejvyšší strom v kultuře měří podle britské dendrologické encyklopedie Trees and Shrubs Online 50 m a v kontinentální Evropě řada exemplářů přesahuje 30 m. Velkoškolky počítají s 25 až 30 m výšky a 6 až 10 m šířky: Ebben udává 25 až 30 na 6 až 8 m, Bruns 25 na 10 m. Jedle korejská, druhý základní druh rodu v sortimentu, končí podle týchž školek na 8 až 15 m.
Tempo růstu popisují prameny zdánlivě proti sobě. Lesnický přehled pro pěstitele vánočních stromků ji řadí k pomaleji rostoucím jedlím, americká společnost pěstitelů jehličnanů k velkým jehličnanům s přírůstkem nad 30 cm ročně a s více než 4 m po deseti letech. Obojí spojuje údaj školek Bruns a Van den Berk: zamlada roste pomalu a hustě, potom zrychlí a výhony dosahují až 50 cm. Bádensko-württemberský lesnický ústav uvádí 30 m v padesáti letech, polský školkařský svaz přes 10 m ve třiceti. Evropské číslo pro desetiletou rostlinu se dohledat nepodařilo.
Koruna je zprvu kuželovitá, s větvemi v pravidelných přeslenech, a na volném místě zůstává zavětvená až k zemi; staré stromy se zužují do sloupu s plochým vrcholem. Jehlice měří 1,5 až 3,5 cm, líc mají leskle tmavě zelený, na rubu dva bělavé proužky. Na spodku větvičky se rozčesávají do stran, nahoře míří dopředu a větvičku zakrývají. Jsou tupé, nepíchavé a po uříznutí drží několik týdnů, což z druhu udělalo jeden z hlavních evropských vánočních stromků. Pupeny pryskyřici nemají, u jedle korejské jsou jí naopak obalené. Šišky dorůstají 10 až 16, výjimečně 20 cm, ze zelenožluté přecházejí do hnědé, vyčnívají z nich ohrnuté podpůrné šupiny a sedí na nejvyšších větvích. Od kolika let strom plodí, žádný pramen neuvádí. Kdo chce šišky ve výšce očí, najde je u jedle korejské, která je nese už metrová.
Odolnost k mrazu uvádí německý lesnický přehled do -25 °C a školka Van den Berk rozmezím -26 až -23 °C. Bruns a Ebben řadí druh o půl stupně níž, což převodem z klimatické zóny dává -29 °C, a americké prameny dokonce -34 °C. Polský svaz je naopak opatrný a připouští namrzání. Vážnější než zimní minima jsou pozdní mrazy: největší škody vznikají koncem května na čerstvě vyrašených výhonech. Mrazové kotliny a úpatí svahů jsou proto nevhodné. Doba rašení se mezi původy osiva liší o dva až tři týdny.
Půdu potřebuje hlubokou, čerstvou a živnou, nejlépe písčitou hlínu. Zamokření nesnáší a jíl snáší špatně. K vápnu je podle lesnického přehledu tolerantní a v domovině tvoří čisté porosty hlavně na vápenci; Ebben a polský svaz přesto doporučují půdu kyselou až neutrální. Vyžaduje vyšší vzdušnou vlhkost. V rakouském pokusu vyšla z testovaných jedlí jako nejodolnější k suchu, na mělkých suchých půdách ale roste špatně a horká suchá léta jí nesvědčí. Do kontinentálně teplé a suché polohy se lépe hodí jedle ojíněná. Snese stín, jen v něm řídne. O městském ovzduší se prameny neshodnou.
Ze škůdců jsou doloženy korovnice na výhonech, třebaže méně než u jedle bělokoré. Na místech po listnáčích ji ojediněle napadá václavka, zaznamenán je kořenovník i Phytophthora cinnamomi. Zvěř ji silně okusuje. Dožívá se 500 až 700 let, kdežto jedle Fraserova a Veitchova jsou v kultuře krátkověké. Odvozené odrůdy 'Pendula', 'Blue Giant' a 'Starker's Dwarf' mají vlastní karty a údaje tohoto popisu se na ně nevztahují.
Druh nese jméno Alexandra von Nordmanna (1803–1866), profesora v Oděse, který jedli našel v Adžárii roku 1836 nebo 1837. Christian von Steven ji roku 1838 popsal jako Pinus nordmanniana, do rodu Abies ji roku 1841 převedl Édouard Spach; úplný zápis proto zní Abies nordmanniana (Steven) Spach. Zavedení do západní Evropy se připisuje edinburské školce Lawson, udávaná data ale kolísají mezi lety 1838 a 1847. Česká botanická literatura uvádí první výsadbu roku 1845 na Sychrově. Vedle jména jedle kavkazská se používá jedle Nordmannova a lidově nordmanka. Turecké populace bývají oddělovány jako poddruh equi-trojani, dříve vedený i pod jménem bornmuelleriana.