Ječmenice (Elymus magellanicus) je vytrvalá trsnatá okrasná tráva pocházející z jižní části Jižní Ameriky, z chladného a větrného pásma Patagonie a okolí Magalhãesova průlivu; odtud druhové jméno magellanicus. V zahradním sortimentu se drží kvůli jediné, zato velmi výrazné vlastnosti: barvě listu. Ta je kovově modrá až ocelově modrá s namodralým voskovým povlakem a patří k nejsytějším modrým tónům, jakých okrasné trávy dosahují.
Habitus je trsnatý a sevřený. Rostlina tvoří hustý, mírně rozvolněný trs úzkých, plochých, obloukovitě prohnutých listů a nešíří se podzemními oddenky. To ji odlišuje od tvarově i barevně podobného druhu Leymus arenarius, který se rozrůstá výběžky a v záhonu se chová agresivně; ječmenice zůstává tam, kam byla vysazena, a její šíření je snadno předvídatelné. Květenství připomíná klas pšenice: je vzpřímené až mírně převislé, zprvu modrošedé v barvě listů, později vybledlé do slámové. Otevírá se od konce jara do začátku léta a nese se nad listovým trsem na tenkých stéblech. Okrasná hodnota květenství je doplňková, hlavní zůstává olistění. Klasy se dají ponechat na rostlině jako doplňková struktura, nebo odstranit hned po odkvětu, má-li vyniknout jen barva listu.
Sezonní průběh odpovídá chladnomilné trávě. Hlavní růst probíhá na jaře a znovu na podzim, kdy je modrá barva nejsytější. V horkém a dusném létě růst zpomaluje, listy mohou zesvětlat nebo zčásti zaschnout a rostlina zřetelně stagnuje; s poklesem teplot se barva vrací. V chladnějších a vzdušnějších polohách je proto rostlina spolehlivější a vydrží v dobrém stavu delší řadu let. Přes zimu trs neopadává naráz a zaschlé listy tvoří světlou, prosvítající siluetu, která se odstraňuje až před jarním rašením.
Stanoviště vyhovuje plně slunné, snese i mírný polostín. Půda má být běžná zahradní až písčitá, propustná, spíše chudší, s neutrální až zásaditou reakcí. Rostlina nesnáší dvě věci: dlouhé horké a vlhké léto a zimní zamokření; obojí zkracuje její životnost víc než mráz. Suchovzdornost je jen průměrná, při dlouhém suchu jí prospěje občasná zálivka, což ji odlišuje od jiných druhů rodu. Mrazuvzdornost odpovídá zónám 5 až 9, v běžných českých podmínkách tedy přezimuje bez ochrany. U nádob rozhoduje odtok vody, protože stojící voda v substrátu způsobí přes zimu víc škody než mráz.
Vzrůst je pomalý a rostlina se dlouho drží v rozměru, v jakém byla vysazena. Konečná výška včetně květenství se pohybuje kolem šedesáti až devadesáti centimetrů, samotný listový trs zůstává výrazně nižší; šířka dosahuje čtyřiceti pěti až šedesáti centimetrů. Trs se rozrůstá pozvolna a řadu let nepotřebuje dělení; když se přesto ve středu prořídne, obnoví jej jarní rozdělení, které je zároveň jediným spolehlivým způsobem množení odrůdové barvy.
V zahradě se ječmenice uplatní všude, kde je potřeba chladný modrý tón a jemná struktura. Hodí se do skalek a na vyvýšené záhony, do štěrkových a suchých výsadeb, na okraj cest a záhonů, do nádob a truhlíků na terase i do modernějších kompozic se štěrkovým mulčem. Silně kontrastuje s tmavolistými trvalkami, s rezavými a purpurovými odstíny a s bílými nebo žlutými květy; ke kombinaci se hodí rozchodníky, čistce, kavyly, mateřídoušky, hvozdíky a nízké šalvěje. Zvěř ji zpravidla nespásá a květenství vyhledávají motýli. Kvůli pomalému růstu a menšímu vzrůstu se vyplatí sázet ji na místo, kde bude vidět zblízka a kde ji nezastíní bujné sousedky.
Rod Elymus zahrnuje trávy mírného pásu obou polokoulí a jeho jméno pochází z řeckého označení pro obilnou plodinu, což odkazuje ke klasovitému květenství. Druhový přívlastek magellanicus odkazuje k Magalhãesovu průlivu na jižním cípu Jižní Ameriky; rostlina roste v chladném, větrném a slunném podnebí Patagonie, a právě tomuto původu odpovídá její chování v zahradě — dobře snáší chlad a vítr, hůř dusné a horké léto. Do evropských zahrad se dostala jako okrasná tráva pěstovaná výhradně pro barvu listu a v nabídce školek se drží především jako protipól rozrůstavého druhu Leymus arenarius, který se dříve pro modré výsadby používal častěji.