Jalovec položený 'Nana' (Juniperus procumbens 'Nana') je zakrslá zahradní forma japonského jalovce s krátkými, silnými výhony a velmi hustým rozvětvením. Od plazivých severoamerických jalovců se liší celou stavbou: větve se kladou ve vrstvách přes sebe, okraje přepadávají přes hranu a střed se časem zvedá do nízkého pahorku. Vzniká tak kompaktní polštář, ne plochá rohož.
Olistění tvoří výhradně jehlice, 6 až 8 mm dlouhé a asi 2 mm široké, tuhé a pichlavé, vždy po třech v přeslenech. Jsou zelené až modrozelené se světlým, stříbřitým pruhem na líci. Přes zimu drží barvu téměř beze změny, nanejvýš starší jehlice lehce zfialoví. Jarní přírůstek je o odstín světlejší a několik týdnů kreslí na polštáři dvoubarevný vzor. Šištice v kultuře většinou netvoří.
Na kmínku se 'Nana' mění v malý převislý stromek. Hustá koruna z vrstvených větví sedí na kmínku a její okraje splývají dolů, takže stromek působí jako drobná solitéra do nádoby, ke vstupu nebo do japonsky laděné zahrady. Kmínek je potřeba vyvázat k pevnému kůlu a výhony, které vyrazí pod korunou, včas odstranit, aby neodčerpávaly sílu.
Roste pomalu, ročně o 10 až 15 cm, převážně do šířky. V deseti letech měří 20 až 30 cm na výšku a kolem 150 cm na šířku, konečná šířka je 150 až 180 cm. U stromku na kmínku určuje výšku kmínek a koruna se rozrůstá hlavně do stran.
Daří se jí na slunci až v lehkém polostínu; v hlubším stínu se polštář rozvolní a vnitřek prosvítá. Půda má být propustná a spíš lehká, mírně kyselá až neutrální. Hlavní příčinou úhynu je zamokření, při kterém hnijí kořeny (Phytophthora); letní sucho naopak zavedená rostlina zvládá. Za horkého suchého léta ji mohou napadnout svilušky. Snese mráz do -23 °C, ve vyšších a otevřených polohách proto patří na chráněné místo a v nádobě potřebuje přes zimu ochranu kořenového balu.
Časté zkracování v olistěné části snáší výborně a dá se tvarovat, do holého starého dřeva se ale neřeže, protože z něj nové výhony nevyrazí. Proto je klasickou dřevinou japonských zahrad a oblíbeným materiálem pro bonsaje. V zahradě vynikne na skalce, na terasové zídce, na hraně schodiště a v nádobách na terase, nejlépe s rozchodníky, nízkými travinami a kameny. Kvůli pichlavým jehlicím nepatří k cestám a místům k sezení. Na krytí velkých ploch se nehodí, zapojuje se pomalu; na plošnou výsadbu se počítají dvě až tři rostliny na m2.
Forma pochází z japonských zahrad, kde se pěstovala dávno předtím, než se dostala do Evropy a Ameriky. První rostliny přivezl z Japonska Arthur Hill z firmy D. Hill Nursery v Dundee ve státě Illinois a od roku 1904 je nabízel k prodeji. Základní druh roste na písčitých a skalnatých pobřežích jižních japonských ostrovů. V Japonsku dodnes patří k tradičnímu materiálu pro bonsaje a k dřevinám, které se v zahradách tvarují.